Po přečtení blogu Ivo Strejčka o ceně života člověka a mloka jsem chtěl autorovi nechat pouze komentář k jeho názorům v diskuzi. Především mě pobavilo, že to nejde. Politici ODS nediskutují rádi. Známá věc. Další věc mě pobavila méně. To že karma článku je tak vysoká a tudíž vyjadřuje souhlas velké části čtenářů.
Článek přitom přeskakuje z nesjízdné silnice, přes ropné katastrofy k environmentální regulaci poškozující ekonomické zájmy. Kultivace přírody chemickými továrnami, nebo dálnicemi nám rok co rok ukazují své výhody. Chemička v Litvínově už patří k legendám lidského souznění s přírodou. Nádherný kus asfaltu! S věžemi! A ta rozloha s romantickými ukazateli. Tu k sirovodíku, tu k asfaltu, kyselina sírová poblíž. Do toho věčně hořící fangle, spalující látky hrozící výbuchem.
Mlok by čuměl jak brání pokroku a rozvoji a vlastně je záminkou pro cílenou zaostalost Žďárského regionu. Samým neštěstím by se sám nejraději rozplácl na silnici pod koly robustní čtyřkolky europoslance Strejčka. V létě samozřejmě. Namoklá silnice potřísněná mločími střevy by mohla být smrtícím koktejlem pro nejednoho řítícího se demokrata, který by ve snaze přijet do cíle o pět minut dříve přišel o svůj nesmírně cenný život. Život který srovnání např. s takovou dvousetletou lípou opravdu nesnese.
No a teď vážně. Když jsem si před lety rozbil čumák ve svém starém Opelu Kadet v podobné situaci, tak za to nemohl žádný mlok. Kupodivu za to nemohlo ani auto s pohonem pouhých dvou kol a to ještě předních. Chyba byla jako obvykle mezi sedačkou a volantem. Havaroval jsem tam, kde jsem měl jet krokem namísto třiceti Km/h. Stejně tak jako pan Strejček, který není ani pokorný a ani zodpovědný. Všem by to pořádně osolil, kdyby mohl.
