Roye jsem si získal hned první den, když jsem až tu úplně poslední porci jeho kuchařského snažení okomentoval jako jedlou. Kdo mě nezná ten by se urazil a Roy mě ještě neznal. Tak proběhlo mé seznámení s tímto vojenským kuchařem, rentiérem a alkoholikem Royem.
Je to českej bastard, směje se na něj Sally. Pravidelné vzájemné špičkování nám zpestřuje směnu, Roy na mě ale ještě kouká trochu ukřivděně: „Není mi dobře, bolí mě žaludek“.
„Tak to jsi včera chlastal“ nešetřím ho. Zřejmě jsem uhodil hřebíček na hlavičku, protože Roy zakoulí očima a radši jde mýt nádobí.
Všichni tři jsme převeleni do Tonym nově převzaté kavárny. Tony totiž nevěří místním zaměstnancům, myslí si, že mu „rybaří“ v tržbách a tak tam posílá nás jako své „spolehlivé a věrné“. Sally jako ranní supervizor, Roy kuchař a nákupčí proviantu do kuchyně, já jako večerní směna a šéf sám sobě.
No a Royovi nezbývá nic jiného než se mnou kamarádit, jinak by si neměl celou směnu s kým povídat. Musím říct, že s nostalgií vzpomínám na jeho fishcakes, jehněčí hamburgery a cajun chicken. Myslím, že ten rybí karbanátek by měl šanci i tady v Čechách, k rybám non-friendly. V zásadě to byl mix lososa, tuňáka, kraba a tresky doplněné čerstvě nasekaným zeleným kořením, celé obalené ve strouhance a usmažené. Fakt dobrý, jen jsem do té doby netušil, že mám alergii na krabí maso. Vlastně jsem do té doby vůbec netušil, že taková alergie existuje.
Když nejsou hosté, tak klábosíme v kuchyni, experimentujeme s jídlem, myjeme nádobí a Roy vypráví historky z jeho vojenské služby: „My kuchaři jsme měli výhodu. Sice jsme museli taky umět odpálit torpéda a obsluhovat stroje, ale měli jsme sprchu jednou denně a chlast (samozřejmě na vaření) v kuchyni. Víš jakej byl v tý ponorce smrad? Zpocený chlapi, motorový olej, a když jsi něco v kuchyni připálil... Vždycky když nás vypustili na pevninu, to pak bylo nejhorší vlézt zase zpátky“.
Obvykle ty příběhy byly o tom jak se kde v kterém přístavu ožrali a porvali se s pěchotou, nebo výsadkářema. Zajímavé je, že vždy jen Angličani mezi sebou. Kdyby se porvali s Italama, tak by asi měli mezinárodní problém. Raději si předávali své pěstně-bojové dovednosti pouze v rámci vlastní armády…
„Proč ty Royi, vlastně pracuješ? To ti armáda neplatí žádnou rentu?“ Zjišťoval jsem jednou. U nás v čechách vojáci a policajti mají výslužné. „Jo, to já dostávám taky. Jenže pak jen sedím doma a chlastám. Tak mě moje žena nutí si najít práci, abych nepil.“ Roy pil stejně. V kuchyni byly dvě deseti litrové krabice s vínem na vaření, červené a bílé. Bílé bylo vždy do týdne prázdné.
Jednoho krásného dne Roy přišel do práce a se slovy: „Jsem na Antabusu, ode dneška nepiju“, si šel uvařit kafe. To mu pak Sally chodila kontrolovat, jestli náhodou nepoužívá vodu na holení s alkoholem, nebo deodorant, aby nezkolaboval. Takže z něj místo chlastu byl cítit pot a člověk hned věděl v jaké fázi abstinence je. Vydrželo mu to obvykle asi čtrnáct dní, pak byl zase nalitej, pak to měl doma na rozvod a pak zase nějakou dobu smrděl potem.
Na závěr jsem si nechal historku, kterou dávám rád k dobru u piva a která dokladuje, že šlendrián není vlastní pouze české armádě:
To si to takhle jednou totiž Royova ponorka namířila na základnu Gibraltar. Tam se po nutném několikadenním volnu na pevnině jali sčítat proviant. Námořníky, torpéda, konzervy s hovězím, mýdla a tak dále. Když porovnali stav zjištěných věcí s předpokládanými zásobami, tak zjistili, že jim chybí dvě torpéda. Počítali znovu a znovu a torpéd se nedopočítali.
No a protože takové torpédo se pod palandu schovat nedá a zjevně na ponorce nebyly, tak je prostě škrtli ze seznamu. Proviant naložili nový, včetně obou chybějících torpéd, vytáhli kotvy, zaplavili komory a vyrazili směr Shetlandské ostrovy. Nicméně loď neplánovaně klesla rovnou ke dnu. Při důkladnější kontrole se ukázalo proč. Ta ztracená torpéda se našla připravena v odpalovacích komorách, kde unikla pozornosti bdělých sčítačů. Tam jaksi znamenala neúnosnou přítěž a loď už se sama nedokázala dostat zpět na hladinu. Tři dny námořníci čekali na dně, než přijede spřátelená loď s dostatečnou tonáží a vyzvedne je zpět na hladinu.
Poučení z toho plyne mnoho, já si z toho beru to nejdůležitější. Nechlastejte v ponorce!
Vít Šafránek
Cestazkrize.cz
