Jaro je už dávno v plném proudu, na jedincích mladšího data se projevuje zvýšeným úsilím při běhání za děvčaty, stařečkové nostalgicky vzpomínají na své dávno ztracené mládí a jaro se u nich projevuje zvýšenou frekvencí klepání hůlky při lovu levné zeleniny v Kauflandu. Já se konečně dostal k tomu, abych znovu uvedl do provozu fóliák a to letos s významným zpožděním, loni touto dobou jsme už pojídali domácí saláty.
Ještě před tím, než jsem se pustil do této zábavné a kreativní činnosti jsem s ranní kávou v ruce procházel zahradou a těšil se pohledem na rašící jabloně a hrušně. Znáte to, odborně se tomu říká prokrastinace, neboli odkládání neoblíbené činnosti na později tím, že se raději věnujete něčemu jinému. A tak i já, ač už v montérkách jsem zaběhl pro svůj foťák, nasadil 50mm objektiv, přidal makrokroužky a jal jsem se prokrastinovávat k další činnosti. Zde Vám nabízím výsledky své píle.
James Grieve
Na této fotografii jsou nerozvité květy jabloně odrůdy James Grieve. Zasadil ji děda a já ten strom z nostalgie ještě nepokácel. No konec konců, ta jablka jsou dobrá, jen se nedají dlouho skladovat a koncem listopadu jsou už leda do štrúdlu... Problémem je náchylnost k nemocem a tahle jablíčka taky bohužel velmi chutnají červům. Zajímavostí této odrůdy je, že květy a následně plody se tvoří na konci tzv. vlků, které se u ostatních jabloní odstřihují a likvidují jako nežádoucí.
Adéla
Věřili byste, že na Jindřichohradeckém gymnáziu byl student, který nerozeznal bliznu Šupatky jelení od pestíku, byl nucen opakovat ročník a pak jako nástroj své pomsty vypěstoval masožravou rostlinu? Tento legendární film si všichni velmi dobře pamatujeme. Repetenta Matěje Kráčmeru alias barona Kratzmara bohužel ve svých službách nemám a tak se zde tedy překvapivě ;) nejedná o detail květu masožravky známé z filmu Adéla ještě nevečeřela, nýbrž o poupě původně jugoslávské odrůdy višně Zahoračky.
Plody před sklizní jsou téměř černé a působí jako by byly průhledné. Na višeň není příliš kyselá ale stejně chutná nejlépe v bublanině.
Plně rozvitý květ téhož stromu.
Tahle včela bude v době zralosti plodů už bohužel dávno mrtvá, ztrhá se k smrti pro dobro královny úlu. Co ty na to Endere?
Hmyzáci
Podél sousedovy garáže jsem loni vysadil hrušně a zkouším je pěstovat jako živou stěnu. Na jedné z nich jsem objevil tohoto brouka, který mi dlouho a ochotně pózoval. Bez hnutí. Profesionál.
Na zdi garáže za broukem jsem koutkem oka při focení zaregistroval pohyb a objevil asi pěti-milimetrového pruhovaného pavoučka. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na sérii fotografií exkluzivně pouze pro můj blog a to vše bez nároku na honorář.
Máme dohodu, že se vrátím až bude pavouček trochu větší a já zase ve fotografování trochu zběhlejší. A se stativem.
V levém dolním okraji je vidět cihla, scenérii dotváří maltová spára mezi cihlami. A ten stín je od objektivu, musel jsem hodně blízko.
Tentýž obrázek, jen větší detail. No není k sežrání, jak tam juká?
No a na závěr odkvétající tulipány. Prokrastinace končí, jdu sklidit techniku, dopít kafe a věnovat se věcem prozaičtějším. Sazenice salátu volají po svém oblíbeném mikroklimatu, chilli papričky už také touží po spalujícím žáru, ze kterého naberou sílu a koneckonců já jsem si letos ještě nespálil nos. Tak hurá do toho!
