V každé kocábce. Navíc se kocábky nezadržitelně blíží do centra uragánu zvaným hospodářská krize. Zatím se jen seznámily s prvními vlnami. Některé jsou již teď zmítány silami, na které nemají sebemenší vliv. Jednu kocábku řídí kormidelník vlevo, jinou vpravo a ohání se znalostmi nabytými rychlokurzem v klidných vodách hospodářské prosperity, maximálně trochu zvířené menšími vlnami. Jsou dva druhy kocábek, státní a soukromé. Státní mají dvě výhody. Disponují největším počtem veslařů a mohou určovat pravidla plavby pro kocábky v jejich teritoriu. Do určité míry.
Vit Safranek
Pak jsou ještě kocábky korporátní, neboli firemní. Ty už jsou lépe připravené a disponují úplně jinými přednostmi. Především ty nadnárodní. Plaví se rozbouřenými vodami již dlouho. Jsou zvyklé bojovat všemi prostředky o své teritorium. Mohou si dovolit využívat těch nejlepších kormidelníků a veslařů, které nabírají do žoldu napříč národními teritorii. Nemusí brát ohled na slabší jedince, jednoduše je hodí přes palubu. V daňových rájích mají ukryté své poklady, jsou zvyklé sledovat jen své vlastní zájmy, jsou zvyklé je prosazovat za každou cenu a nejsou příliš nakloněny demokracii.
Schopný kormidelník v čele korporátní kocábky je výkonnější a levnější, než sněm kormidelníků volených veslaři a palubními dělníky. Takoví volení kormidelníci totiž občas uhýbají z cesty jiným kocábkám v rozporu se zájmy vlastních lodníků. Především pokud jsou argumenty konkurenčních kocábek vhodně podpořeny lepšími kajutami, žoldem a jinými výhodami.
V neposlední řadě v těchto vodách působí přístavy kamenné a mramorové, zvané banky. Ne každá loď v nich může v neklidných dobách zakotvit, ba naopak, občas tu jdou ke dnu kocábky za přispění mateřského přístavu a s nimi i všichni námořníci na palubě. Za lhostejného přihlížení mnoha a mnoha dalších... Občas vlny rozbijí i zdánlivě pevný přístav.
Za této situace, přežijí jen ti nejsilnější a nejflexibilnější. Ti kteří jsou nejméně svázáni pravidly, ti největší a nejbezohlednější. Ti budou po stabilizování situace nadále určovat pravidla. Nebudou hledět na slabé a potřebné, nebude je zajímat kolik lidí se utopí. Prostě poplují dál a vlny, které vytvoří budou dále zhoršovat situaci těch méně šťastných a slabších.
Já osobně nemám příliš strach z krachu velkých společností. Nepotřebujeme je, oni potřebují nás. Stát vybírá nejvíce daní od malých a středních podnikatelů a také od obyčejných lidí. Velké firmy mají daňové úlevy, investiční pobídky a sídla společnosti v daňových rájích.
Mám spíše velkou obavu o nás, obyčejné lidi. O ty stovky tisíc propuštěných dělníků, kteří díky krizi systému nebudou mít na bydlení, jídlo a další základní potřeby. Státní kocábky je budou mít na krku a půjdou o to rychleji ke dnu, nebo se budou muset začít chovat stejně bezohledně jako nadnárodní korporace. V této situaci nemůže pomoci další a další přikládání neefektivního paliva v podobě dalších a dalších peněz na paluby potápějících se (nejen) národních kocábek. Čím těžší náklad, tím rychlejší cesta ke dnu. Bylo by potřeba podpořit ty, kteří přijdou o práci a ne neustále „mazat“ těm velkým. Kam to vede, už vidíme delší dobu.
Velká firma díky pobídkám přijde, strhne na sebe pozornost velké části dodavatelů, přitáhne lidi z velké dálky. Díky masivnímu příchodu lidí se zvednou ceny domů, bytů, pozemků. Menší firmy se musí buď přizpůsobit, nebo se přestěhovat jinam. Po krachu-odchodu velké firmy, zůstává celý region v chaosu. Lidé, kteří čerpali hypotéky na nadceněné nemovitosti jsou náhle bez práce. Nemovitost klesne cenou tam, kam patří a po zabavení bankou ani nepokryje cenu úvěru. Lidé zůstanou v dluhu, bez práce a na krku státní dobrovůli.
Proč o tom píšu dnes, kdy se neustále vynořují zprávy o tom jak skvěle dopadly zátěžové testy bank, jak akciové trhy stoupají a jak se znovu ve Škodovce zavádí pracovní soboty? Chybí mi tam jedna podstatná informace. A to informace o tom, že příval lidí na úřad práce skončil a nezaměstnanost aspoň nestoupá, když už nemůže klesat. V Česku se obecně o krizi moc nepíše. A když, tak spíše méně poplašné zprávy, tak abychom se jen pozvolna připravili na možnost, že tu Velká krize opravdu je.
Že neexistuje žádné jednoduché a politicky průchodné řešení této situace je jasné. To už by všechny kocábky plavaly stejným směrem. To nejhorší nás teprve čeká, nafukujme plovací vesty, voda už šplouchá přes palubu.
