Víkend v režii zimních radovánek

Letošní nechutně parné léto mě přestává bavit. Tak jsem se rozhodla, že tento víkend strávím v duchu zimní sezony 2011/2012.

Zvolila jsem dvě disciplíny. První pouze v roli diváka. V pátek se konal v Courchevelu letní světový pohár ve skocích na lyžích. Připadalo mi to jako dost zimní aktivita, abych mohla tuto podívanou zařadit jako první bod programu. Po příjezdu na místo, jsem byla místními organizátory poslána na parkoviště. Organizované bylo však jen navádění na plochu, ale tam dál už nikdo nehlídal, jak kdo parkuje. Projela jsem celý vymezený prostor, kde si  každé auto nechávalo přibližně metr místa od parkujícího souseda. Tedy nedostatek prostoru, aby se do něj vešlo další vozidlo, ale dost volného místa, abych si zanadávala. Parkovací plac jsem nakonec objevila a Frantíka, který se mi snažil vysvětlit, že bych měla parkovat příčně a ne podélně, jsem poslala... aby se šel podívat, jak parkují jeho kamarádi o dvě řady výš.

Program začínal skoky dorostu na malém můstku. Létalo se kolem 30-ti metrů a byla to fajn podívaná. Je nutno říct, že si zdejší „kuřátka“– tak se jmenuje jedna kategorie – moc nerozmazlují. Skočil si dolů a tak šupky, dupky pěkně po svých nahoru.

Nejlepšího výkonu z našeho teamu dosáhl Honza a to ještě v kopci rozdával podpisy a úsměvy.

Kubovi nesli v tom stoupání lyže a nic nerozdával. Jen doufám, že nerozuměl místnímu komentátorovi, který neustále opakovat, že od té doby, co se stal mistrem světa, stále svou dřívější formu hledá.

Na nejvyšší stupínek „vyskočil“ Thomas, který do závodu vstupoval se „žlutým trikotem“ leadera letního světového poháru. Podívaná to byla krásná, navíc okořeněná přeletem různých letounů, nad hlavami fanoušků. Jeden stroj pocházel z Aero Vodošody, že by taky někde od nás :*))

Po ukončení sportovního programu jsem se musela rozhodnou, zda přesun za druhou disciplínou provedu ještě večer nebo druhý den ráno. Má GPS hlásila 2 hodiny jízdy a tak jsem si řekla, že raději pojedu hned, než ráno ve čtyři. Nic jsem nenechala náhodě. Věděla jsme přesně, kde mám v cíli druhé etapy zaparkovat. Pokyn od významné české kapacity na destinaci Francouzské Alpy zněl jasně- venkovní parking co nejblíž lanovce Grande Motte. Po příjezdu do Tignes jsem našla ideální místo. K lanovce to bylo, co by hůlkou dohodil. Ve své limuzíně značky modré kombi jsem si udělala lůžkovou úpravu a raději nastavila budíka. Spalo se mi moc dobře a ranní mlha se rozpustila hned, jak jsem opustila spací vagon. V 6.45 jsem jako první stála u kasy.

Pak jsme se přesunula před odjezdové místo zubačky. Po mě přišel instruktor místní lyžařské školy se svým elévem. Nabízel mu opalovací krém, který je vhodný pro lidi z města.

Frontu doplnila korejská omladina. Předpokládám, že repre. V rámci rozcvičky se mlátili hůlkami do hlavy. Trenéři ale dorazili až později, takže nemyslím, že by šlo o nějaké kruté tréninkové metody.

První zubačka měla vyjet na ledovec v 7.15 hod. Kolem sedmé jsme už hodně nervozně podupávala. V ten čas mi ale bylo úplně fuk, jestli stihnu tu první kabinku a budu tam mít možnost vyzkoušet nový model skřivánkových lyží na čerstvě upravené sjezdovce. Mým hlavním přáním bylo, aby už KONEČNĚ otevřeli tu místnost, která byla hnedka za prosklenými vstupními dveřmi a nesla označení WC. Dočkala jsem se a jako bonus jsem byla v první sobotní várce na ledovci Grande Motte.

Na léto dobrý. Zkusila jsem krátký a rychlý oblouk, jak mi na internetu poradil výrobce mých lyží. Zklamaná jsem rozhodně nebyla, akorát ledovec neměl to pravé ořechové zimní kouzlo zasněžených plání. Na další test jízdních vlastností si raději počkám na pořádný prašan do poloviny listopadu.