Křest ohněm

Pokud je to nejlepší na konec, tak mi ze vzorečku vychází, že to horší musí být na začátku.

První várku kaštánků (v té době jsem jim ještě tak neříkala, to jsem pochytila až v nadmořské výšce 1850 m od konkurence z Plzně) jsem vezla do Risoulu. Všichni spořádaně nastoupili do busu české výroby,  čekali jsme už jen na jednoho opozdilce. Jakmile jsem v šeru východu z metra zahlédla bílý kožich, kozačky a kufr na kolečkách, tak mě zvláštně zamrazilo. To byl teprve začátek. Následující týden mě mrazilo ještě několikrát a to dosti silně.

Paní učitelka- v tomto případě to byla přímo diagnóza- měla jeden problém za druhým. Vůbec jí nevzrušovalo, že přišla pozdě. Do Karosy princezna nastoupit nechtěla. V dlouhé řadě autobusů čekajících na povel k odjezdu si vybrala dva, do kterých byla eventuelně ochotná usednout. To, že jeden odjížděl do Val Thorens a druhý do 2 Alp neřešila. Trvalo více než 10 minut, než jsme jí vysvětlili, že má na výběr ze dvou variant. Buď nastoupí do jednoho vyvoleného dopravního prostředku, nebo si může vybalit ten kufr na kolečkách a lyžovat celý týden v Praze, třeba na Petříně. Problém číslo dvě tkvěl v uložení zavazadel. Přece nebudou dávat její lyže do přívěsu. Co kdyby se jí během cesty zničily. To jsme už měli paní učitelky plné zuby ve čtyřech- já, koordinátor dopravy a oba řidiči. Zavazadla jsme nakonec uložili na „bezpečnější“ místo do kufru.

Při nástupu do autobusu jsme se dočkaly komentáře od  Moraváků, co už tam seděli skoro půl dne a nejednu láhev domácího zlata vyprázdnili. Pronesli: „Jo, tak na tuhle jsme čekali? Tak to mě teda poser!“ Jsem bystré děvče a bylo mi hned jasné, komu bylo přivítání adresováno. Mě hned nabídli moravské zlato. Za normálních okolností, bych asi odmítla (měla jsem ještě v živé paměti jednu párty se stejně zlatým mokem, který jsem vydýchávala dalších 14 dní), ale okolnosti byly nenormální a tak jsem nabízeným nápojem nepohrdla.

K problému s pořadovým číslem tři došlo hned na první zastávce. Tentokrát se Lady nelíbilo, že sedí na „kole“. To, že jako jediná měla dvě sedačky pro sebe, byl pouze chabý argument. Na nápravě přece sedět nemůže, kdyby kolo upadlo, byla by mrtvá první. Co k tomu dodat? Při dalším zastavení se dožadovala potvrzení o technické kontrole autobusu. Následovalo pátrání po dokumentu se štemplem, že náš bus může do hor. To již v rámci další pauzy kolem třetí hodiny ranní. Sdělení požadavku proběhlo na WC, kdy na mě halekala přes umakartovou zástěnu. Nebyly jsme jediné, kdo trůnil na onom místě a tak se mi již během cesty doslalo vícehlasé podpory ze strany ostatních cestujících.

Druhý den, před příjezdem do střediska, se role obrátily- asi tak na tři minuty. Chtěla jsem si paní učitelnicu vychutnat, jelikož neměla peníze na kauci. Původní plán nechat jí „vycukat“ až do střediska, jsem rychle přehodnotila a to při poznámce, že by mohla klidně bydlet se mnou a kauci by zaplatila cestovka. Hodila jsem zpátečku a jako kauci vzala i běžně neakceptované české koruny v absolutně neadekvátní výši. Body jsem si připsala jen za nepřijetí fotky vystřižené z učitelské průkazky. Ta ve Francii neprošla. Dojeli jsme.

Bohužel jsem si vybrala nováčkovskou daň. Chtěla jsem mít všechny rychle ubytované a měla, ale paní učitelka přistála hned vedle nás. Naštěstí s výhledem do údolí, který každé ráno snídala. Obědvala čaj a instantní polévku, kterou si nechávala zalít v restauracích na svahu. Ona totiž nic jiného než hot water nepotřebuje, protože je chudá teacher. Navíc se tím všude chlubila. Po mě už jen chtěla, abych jí zařídila zdarma nabroušení hran, protože delegáti to zadarmo mají. Věděla to, neboť je mimo jiného zkušenou průvodkyní. Zpozorněla jsem. Byly jsme dvě kvalitní na malém prostoru a to často dochází k výbojům mezi póly. Broušení zdarma ano, ale pouze delegáti a ne průvodci dovolila jsem si odpověď. Odešla.

Na začátku kariéry jsem si ještě nechala namluvit, že delegát nemůže lyžovat. Tušila jsem v tom sice zradu, ale vzhledem k tomu, že jsem se potřebovala učit na státnice, jsem to docela uvítala. Tím jsem však přišla o unikátní obraz Mgr., která jezdila celý týden na jedné sjezdovce, aby nezabloudila. Speciálním znamením byla jízda bez hůlek s prvky rozcvičky z hodiny tělocviku na ZŠ. Viděla jsem video. Docela zážitek, ale „live“ to muselo být o 100% lepší.

Počasí bylo krásné, takže se nám milá paní učitelka zklidnila. Přesně do doby, kdy našla na sjezdovce klíče od auta. Přišla za mnou v osm večer a okamžitě se dožadovala návštěvy policejní stanice. Vylezla jsem z vodní lázně, ale abych zabránila dalšímu výlevu na společné chodbě, byla jsem ochotná udělat cokoliv. Tož jsme vyrazily. Naštěstí měli zavřeno. Cestou jsem se totiž dozvěděla, že klíče nikomu nedá. Co kdyby nějaký mafián v policejním kroji šel od Citroëna k Citroënu (podle symbolu na klíči) a auto ukradl. Byla jsem trochu na pochybách, zda je vůbec reálné zločin provést a to i v případě zapojení celé stanice do akce. V potaz jsem brala hlavně nedostupnost značky na francouzském trhu. Později, to když už jsem lyžovat směla a lyžovala jsem s nejednou hlídkou městské policie ve službě, jsem konečně dospěla „ke slunci v duši“. Pochopila jsem, že by žádný policista neriskoval zničení skluznice při popojíždění po parkovišti v akci „Hon na Citroëna“. Domluvila jsem si ještě RDV na předání klíčů do rukou mafie na druhý den. Princezna se na mě vykvajzla, tak jsem se šla učit. Večer jsme se úplně náhodou srazily a ona mi vítězoslavně hlásila, že už našla majitele klíčů. Za vrácení dostala pusu a čokoládu. Byla šťastná a já s ní.

Docela jsem si oddychla, když paní učitelka po týdnu opět nastupovala do Karosy na dvojmísto nad nápravou, zavřely se dveře a byla pryč. Na zpáteční cestě rozběhla v autobuse podpisovou akci s krycím názvem – Stížnost na delegátku. V aršíku však zůstal její podpis osamocen jako kůl v plotě.

Tak se ze mě stala zkušená - po týdnu tak akorát, příjemná a ochotná delegátka. Další zimní historky, jsou oproti těm letním jen slabým odvarem. To, že polámaní kaštánci chtěli na lyže nejpozději druhý den, kdy sádra ještě pořádně nezaschla, mě z klidu vyvést nemohlo. A po týdnu to už nedělalo nic ani s doktory ve středisku. Běžkaři, který přijel kromě sjezdovek trénovat na veteránské mistrovství světa, jsem sice nezajistila upravení běžeckých tratí, ale zato opatřila  několik vyjádření a expertýz i s fundovaným překladem. Pěkně barevné dokumenty to byly.

Přepracování v zimě nehrozilo. Po rozdání skipasů jsem měla týden relativní klid. Když se ale nějaký kaštánek polámal, starala jsem se o něj moc hezky. Vždy jsem ho doprovodila až do nemocnice v údolí a zpátky šupky - dupky stopem. Cestovka nerada viděla, když si někdo vozil zmrzlé půlky taxíkem.

Během prvních dvou sezón se mi podařilo postupně složit všechny státnice a tím získat VŠ titul Mgr. - snad to není diagnóza.