Když letní sezóna zamkne dveře na petlici

V sobotu byla oficiálně ukončena letní sezona a to opravdu stylově. Když jsem se ráno probudila a roztáhla závěs, byla jsem si téměř jistá, že ještě bdím.

Jenže jsem před odjezdem do údolí musela „odklidit“ z okénka sníh. Nebyl to sen, trošičku nám nasněžilo. Na sněžné řetězy to nebylo, a tak jsem se v klidu vydala na nákupy. Bylo pod mrakem a chystalo se k dešti. To, že Frantíci nemusí povinně svítit v realitě znamená, že světla zapínají až ve chvíli, kdy je opravdu tma. Ti otrlejší se nebojí ani tunelů a za dne prostě šetří energii, co to dá. Nemám ráda nákupy. Vždycky si pořídím něco, co nutně nepotřebuji a polovinu toho, co chci stejně zapomenu. Navíc po půldenním výletě do údolí jsem vždycky tak hotová, že nejsem schopná žádné další aktivity.

Naštěstí se po odjezdu turistů počasí umoudřilo. V neděli jsem tak mohla podniknout výstup, na který jsme se už dlouho chystala- nebo přesněji řečeno, ke kterému jsem se už delší dobu přemlouvala. Cime de Caron 3200 m.n.m. je nejvyšší bod ve Val Thorens, kam se dá v zimě a v létě (pokud je sezona v plném proudu) vyjet lanovkou. Jenže lanovky jsou pro turisty, místní se na různé vrcholy dostanou i po svých. Vybavená velkou svačinou a dostatečným množstvím vody jsem zamířila k vrcholu.

Tato značka je sice původně pro cyklisty, ale společně s pohledem na začínající stoupání, lze bez problému najít i interpretaci pro turisty toužící po výstupu pěšmo. Tedy něco ve smyslu – POZOR, nejeden zub se dá vylomit, než vrcholu dobudete. Nenechala jsem se ale odradit a zapřela trekingovou hůlku do svahu a pak druhou. Některé pasáže jsem jela i soupaž. Nejednalo se ale o disciplínu běžeckého lyžování, takže tyto úseky byly nejtěžší a nejpomalejší.

Cestou jsem potkala také Rampouch letní, prazvláštní po úkaz. Já o několik metrů dál byla jak sardinka ve vlastní šťávě. Myslela jsem si, že zdejší tratě má už docela dobře naježděné, a tak jsem vysněný vrchol čekala za každou zatáčkou. Cestou jsem zachránila jednu tyčku- tentokrát černo-žlutou. Ta vymezuje zóny mimo sjezdovky, kam se lyžaři „vrhají“ výhradně na vlastní nebezpečí. O pár metrů výš byla další- stejně strakatá, ale z o poznání těžšího materiálu. Bez mučení přiznávám, že tu železnou jsme tam nechala ležet.

Konečně na vrcholu. Kabince závidímm výhled. Taky bych si takový přála denně po probuzení.

Na povel - přímo hleď- Mont Blanc.

Na levobok mé oblíbené středisko Alpe d’Huez. Ledovce nad Val Thorens a tak bych dál mohla pokračovat ve výčtu.

Na vrcholu jsem se odměnila kulatou sušenkou z darů naší země. Zlatý došly, ale já stejně má nejradši tu s hořkou čokoládou. A z vyhlídkové terasy jsem si udělala na hodinku soukromou opalovací plošinu. Přístup bez lanovky k ní není úplně nejkratší. Za chodu kabinky, bych si zase nemohla sama samotinká vychutnat panoramata a klid. Něco za něco.

Cestou dolů jsem zachytila místního akrobata. Asi zrovna trénoval na „přistávací“ soutěž. Během mého sestupu stroj vzlétal a opět přistával celkem 4 krát.

A tohle už je v cíli. Mrzí mě, že jsem „netrhla“ rekord letošního léta. Nějaký místní borec, dal cestu tam a zpátky za necelé dvě hodiny. Já donesla všechny zuby nahoru i dolů a jako celodenní výlet dost dobrý. V zimě si ale radši budu hrát na turistku a nechám se vyvézt kabinkou s dalšími normálními dovolenkáři.