Kdo maže, ten jede... kluci, namazali jsme na zlato

Zítra mě čeká první olympijský závod. Bohužel jen v roli fanouška. Lístky na olympijský skiatlon mužů jsme zakoupili s dostatečným předstihem a máme štěstí, že v Olympic Parku kousek pod Whistlerem jsou dobré podmínky a tedy místa na stání „hafo“. Dneska večer jsme měli bojovou poradu našeho dream teamu. Z původního počtu čtyř kusů, zbyli jen Mušketýři, ale i tak jsme si vystačili.

Po výborné večeři (karbanátek s bramborovou kaší) došlo na lámání chleba. Bylo zapotřebí vymyslet, jakým transparentem budeme zítra celému sportovnímu světu mávat. Přes různá hesla, jsme se dopracovali k jednoduchému, ale o to výstižnějšímu dílu. Jednu z českých vlajek, kterou máme do zásoby jsme přišpendlili na prostěradlo a doplnili názvy obcí, ze kterých pocházíme. Já jsem musela ještě přidat zkratku ekof. (=ekofarma), jinak by mi to babi Krista neodpustila.

K dobrému jídlu se hodí i dobré pití. V obchodu s alkoholem jsem zakoupila klenot nad klenoty. I paní prodavačka mi pochválila výběr. Prý ta cena není vůbec úměrná kvalitě nabízeného moku. No kdo by nedal v Kandě za půl litr piva šest pětek. Není to náhodou levnější než na Staromáku? Navíc se jednalo o výrobek z města prosnulého universitní komunitou rychlostudentů. Neodolatelná nabídka za oceánem. Jenže jsme začali vínem a chceme si zachoval ostrý zrak, takže magický nápoj zbyl. Že by snad k snídani?

A tak zítra, až poběží naši kluci pro medaile, držte s obcemi Dobruška, Svitavy a světeckou ekofarmou palce.