Delegát- práce skoro jako každá jiná

Práce delegáta stejně jako každé jiné zaměstnání má své pozitivní i negativní stránky. Aktivita, kterou nejeden klikoš nazývá „válí se půl roku u moře“, se může proměnit i v docela náročnou misi a to jak po stránce fyzické, tak psychické. Máte rádi práci s lidmi a řešení ožehavých problémů dříve než vychladnou? Mám pro vás jednu hodně zajímavou pracovní pozici.

Prošla jsem delegaturou zimní, posléze i letní. Spíše než rub a líc jedné mince, jednalo se o dvě úplně jiné koruny. Principy jsem neměnila. Snažila jsem se zajistit takový servis, aby se klikoši vraceli z dovolené šťastní a plní zážitků. V zimě, pokud jsou dobré sněhové podmínky, je to relativně snadno splnitelný úkol. Ubytování, rozdání skipasů a drobná administrativa se při kvalitní organizaci zájezdu dá zvládnou před a nebo po uzavření sjezdovek. Pokud se žádný kaštánek nepoláme, je relativně dost prostoru i pro delegáta na ski i après- ski aktivity. Léto bývá „parnější“. Tady se pracovní náplň skládá z více položek, které jsou nepravidelně rozložené. A i požadavky na pobyt ze strany kaštánků mají úplně jiné rozměry. Pro delegáta to většinou znamená, že pokud si chce najít prostor na volnočasové aktivity, musí si velice kvalitně rozložit pracovní činnost, do které stejně ve většině případů a dnů ještě něco přijde. Na dobrý výsledek v zimě stačí energie získaná ze slabé sněhové přeháňky. A léto? Museli by se všichni čerti na Sahaře ženit.

Na poli cestovního ruchu jsem působila pět let a když jsem tento obor „pověsila na hřebík“, přesněji řečeno „mi byl pověšen na hřebík“ poskládala jsem postřehy a historky, kde ztracený podšálek je jen slabým šálkem kávy. Za chvíli začne nová letní sezóna  - třeba vám nějaký postřeh přijde vhod. Série příběhů - které napsal sám francouzský sníh a tuniský písek - vypouštím do éteru. Nejdříve však krátce do minulosti a mých kariérních kotrmelců.

MOTTO:

Musím poděkovat rodičům. Kdyby neprodali kupónovou knížku a za utržený peníz mě nevyslali na první jazykový „kurz“ do Francie, určitě bych dneska nebyla tam, kde jsem.

MERCI!

Úvod

Připadlo mi přirozené, když jsem přeskočila z rozjetého vlaku studentského veselí, pod křídla jistoty do jedné z největších cestovních kanceláří na českém trhu.  Zpočátku se téměř nic nezměnilo. Jen jsem vyměnila běžky za sjezdovky a Zanzibar za Yetti bar. V nadmořské výšce 1850 m.n.m. mi nedocházel při českých a ani těch francouzských večírcích dech. Neskolily mě ani kontrolní pochůzky, kdy se mi u každých dveří dostalo přijetí ve formě kapalné a to buď po ocásek, nebo po zobáček. První menší šok nastal v období, kdy strejdovi generálovi ubývali lyží chtiví kaštánci. Abych se nemusela vracet domů, vykonávala jsem v delegátském mezidobí různé drobné práce. Při prvním smočení čerstvě vystudovaných ruček v umyvadle s kastroly od fondue mi do zpěvu příliš nebylo, přežila jsem však ve zdraví.

Později jsem k prolyžovaným sezónám přidala pobyty pod tuniským sluncem. Tunisští „Indiáni“ mi připravili nejeden „HOT“ okamžik, ale spíše mě to posílilo. Dostal mě až pobyt v ČR, kdy jsem, stále pod křídly stejného strejdy, pracovala rok tak svědomitě, až jsem se z toho musela léčit na těle i duši ve vysokohorském prostředí. S mopem v ruce jsem se pak protančila k poslední jarní lyžovačce ve Třech Údolích - byl květen.

Zkušenosti získané na poli cestovního ruchu, jsem chtěla nadále rozvíjet. Bláhově jsem si myslela, že už mám něco za sebou. Z omylu mě rychle vyvedl jiný strejda generál. Pro nedostatečnou praxi, nevhodné odpovědi na nevhodné otázky, slabou jazykovou vybavenost a chabé počtářské umění (kolik je 5 % z 50?) jsem se probourala o 2,5 zdi dál, do francouzské stavební firmy XYY. Má mise v cestovním ruchu skončila. Jestli to stálo za to? Posuďte sami.