Cestou- necestou

Na tuniských silnicích jsou dvě sorty řidičů. K pirátům silnic patří řidiči profesionálové (autobusy, taxíky, louage) a pak ještě 98% neprofesionálů. Do druhého soudku se řadí babetáři, lokajové, řidiči kamiónů naložených do výšky třetího patra činžáku - ti zase jezdí extrémně pomalu. Zbývá ještě zcela nepatrná část spořádaných motoristů. Dodržování rychlosti v Tunisku nikdo příliš neřeší. Vzhledem k tomu, že na celou zemi připadají 4 radary, není se ani čemu divit.

Autobusy Ze začátku jsem jezdila zásadně autobusem. Stačila mi jedna jízda na to, abych pochopila místní systém. Lístek se kupuje u průvodčího vzadu a vystupuje se předními dveřmi. Brzy se z průvodčích i řidičů stali moji kámoši. Byli míň otravní než indiáni na ulici a tak jsem s nimi občas prohodila pár slov. Po týdnu už věděli, kam jezdím a tak se lístek tiskl dřív, než jsem stačila pozdravit.

Jízda přímořským busem je relativně plynulá a hodně svižná. Všechny zastávky jsou na znamení. To znamená, že musíte stát u předních dveří. Jenže turisté vstávají většinou až v momentě, kdy míjejí vlastní hotel – a tady nastává zábavný moment, autobus brzdí na poslední chvíli, a tak velká část nesedících pasažérů poskočí minimálně o dvě řady sedadel ve směru brzdné dráhy. Řidič prostě dupne na brzdu a v mžiku stojí.

Metro Tuniská rychlodráha spojující letoviska Sousse-Monastir-Mahdia se jmenuje Metro. Pod povrch zemský se nedostává ani v jednom bodě a tak je mi název trošičku záhadou. Třikrát týdně jsem cestovala po téhle trati za kaštánky do Mahdie. Hned ze začátku mě kolegyně varovaly, že není radno cestovat třídou číslo 2. Tam prý čas od času kromě cestujících jedou také ovce, kozy a jiná drobná zvířena. Tak jsem si zvykla na luxus first class.

Vlaky jezdily na čas, jen jízdní řády se střídaly jako na běžícím pásu. Během půlročního působení jsem jezdila dle regulí JŘ zima 2004/ 2005 (období od května do června), následoval sluníčkově žlutý JŘ léto 2005 (červenec a srpen), v září opět nastala změna a distribuoval se JŘ na zimní provoz 2005/2006 a nakonec jsem měla tu čest jezdit na NEŘÁD Ramadán.

Louage (= luáž) Louagí neboli sběrným taxíkem jezdí v Tunisku všichni. Chvíli trvalo, než jsem přišla tomuto stylu cestování na chuť. Je to ale nejrychlejší, a tak jsem přesedlala na nový dopravní prostředek.

Většina vozů louage jsou upravené kombíky Renault Nevad. Najednou se sveze i sedm indiánů. Nejlepší svezení je vedle řidiče. Nevyhnete se sice koženkové sedačce, ale jste ušetřeni boje o každý centimetr místa v dalších řadách.  Do druhé lajny usedají tři pasažéři. Jedno sedadlo je sklopitelné a umožňuje nástup dalšího tria. Drobným nedostatkem místa v poslední řadě je ukotvení sedadel na zadní nápravě, takže jedete v lehkém předklonu.

Taxi Pokud jsem se občas dohadovala v louagi o ceně, tak v taxíku je to téměř pravidlem. Tento dopravní prostředek jsem příliš nevyužívala, ale když už jsem do něj nasedla, musela jsem se mít na pozoru. Většina turistů jezdí za dvojnásobný noční tarif i za (zcela prokazatelně bílého) dne. Když urazíte půlku cesty a na tachometru je dvojnásobná cena, nezbývá než řidiče taktně upozornit, že narazil na „kus“ znalý místních poměrů a cen. Tachometr se v momentě vypíná a v cíli zaplatíte částku, na které se domluvíte. Jednou jsem dokonce dostala vynadáno, že delegáti informují „pacoše“ o reálných cenách.