Před nedávnem jsem tu četla trochu posmutnělý článek o tom, jak těžce se žije neprovdané ženě v Brně.
Slečna autorka si stýská nad tím, jak o ní "všichni všechno vědí" (co nevědí, to si představují) a vzdychá nad nedostatkem úcty k cizímu rozhodnutí.
Nejdřív ze všeho jsem napsala slečně Novotné k článku, že výmysly sousedů je třeba se bavit, nikoli trápit (trápení je na světě i tak dost, tak proč ještě dovolovat, aby nám ho někdo zbytečně přidělával?). Zavřela jsem počítačové okno, pustila dítěti hru, v níž se stalo krmičem dinosaurů, a šla umýt nádobí.
V kopečcích bílé pěny se duhově odrážely žárovky lustru a já si vzpomněla na prasátka, házená zrcátkem autobusu, který mě kdysi vezl od stanice metra do vesnice, v níž jsem vyrůstala.
Měla jsem pár týdnů do porodu, spícího syna v kočárku a za sebou čtyřicet minut čekání na nízkopodlažní spoj. Když autobus konečně zabrzdil u obrubníku – bylo to na konečné – vecpala se přede mě, ještě než jsem stihla nastoupit, boubelatá paní v letech. Úctyhodnou rychlostí se překolébala k sedadlům u místa pro kočárky, kecla si a na sousední místo položila kabelu. Preventivně po mně ještě vrhla nevraživý pohled, aby bylo jasné, že tam opravdu volno není a nebude. Za mnou k ní dosupěla další dáma podobného věku a fyziognomie a klesla na sedadlo, ze kterého těsně před tím taška zmizela: "To jste hodná, že jste mi držela místo!"
Poloprázdný autobus se rozjel. Mé těhotné já vlálo u tyče nad babičkami a nad kočárkem a zamýšlelo se nad architektonickými zásahy do dřív nedotčené krajiny... takže ani neslyšelo začátek rozhovoru, který byl nade vší pochybu určen jeho uším. Teprve přibývající decibely prorazily závoj úvah o zničených polích a vyhnaných bažantech.
"...no těch tady teďka je, pani, to je hrůza... vy víte kdo, já taky vím kdo."
"Víme, ale říkat to nebudeme."
"Ne, to nebudeme, ale obě to víme!"
"A kde že to mají, tu mešitu?"
"No tam, v Kyjích... To je vám strašné," svěřila jedna druhé deset let starou aktualitu, "muzelín tam zpívá!"
Vrátila jsem se k bažantům. Poslouchat cizí rozhovory není zdvořilé. A taky koroptve v těch polích bývávaly...
"No voni prej hodně vydělávají," řvala kulatější z dam.
"Taky prej jsou bohatý..."
A zajíci. Co se asi stalo se zajíci?
"No ale že jim to stojí za to," zaječela ta méně kulatá, aby překřičela motor ve stoupání, "to vono to pak dycky špatně končí, já u nás znala jednu a ta..."
A ježci. Vždycky, když jsem tudy šla pěšky, nacházela jsem na silnici zajeté ježky... a teď už tu žádné mrtvolky nejsou. Ježci úplně zmizeli... Vlastně i od nás ze zahrady. Budou moje děti vůbec ještě znát ježky? Já je vídávala každý večer na zahradě...
"A von ji vyměnil za slona!" Triumfální výkřik o směně ženy za tlustokožce nahradl něžné bodlinaté zvířátko v mých představách živočichem o mnoho větším. Truchlivá nálada byla ta tam.
"No dyť vám to povídám, já ji znala, vosobně," křičela babička, hypnotizujíc mě pohledem v očekávání nějaké reakce, "za slona!".
Naštěstí jsem už vystupovala, ale pochechtávala jsem se celý zbytek cesty. Tak když už děti nezažijí ježky, aspoň budou mít na dvorečku chobotnatce...
Fotografie v perexu: http://freedigitalphotos.net
Článek poprvé publikován letos na http://manzelka.bloguje.cz
