Život v troskách

Stýská se mi. Po hlasu v telefonu, po dopise s cizokrajnou známkou. Chybí mi. A můžu si za to tak trochu sama.

Seznámila jsem se s ní ještě na střední škole.

Magda měla plno plánů, které nakonec ustoupily tomu jedinému: poznávat svět. Pár let po revoluci odjela do Států, aby tam načerno pracovala v jedné malé jídelně v zastrčené uličce velikého města.

Zaměstnanců bylo jen pár, šéf "pes", a tak drželi při sobě. Magda z Plzně, Nataša odněkud od Petrohradu, Bašír z alžírského Oranu i Samuel z Ghany. Nataša si brzo našla cestičku mezi "lepší společnost" a usoudila, že náhodné známosti z večírků jí prospějí víc, než večerní směny v bufetu. Místo Nataši přišel Daniel z jižních Čech, se kterým Magda chvíli žila. Že má Dan doma v Čechách ženu a dvě děti, na které neplatí alimenty, zjistila Magda až ve chvíli, kdy zmizel s jejími úsporami a zlatým prstýnkem po prababičce.

Magda se vyplakala v náručí Samuela. Samuel byl se svou americkou manželkou řádně rozvedený a děti, pokud Magda věděla, neměl. Do společného bydlení se nehrnul, a Magda měla čas oceňovat Samuelovu spolehlivost, pracovitost, laskavost a vůbec všechny ty povahového vlastnosti, které činí muže vhodnými pro párový život. Měřila je, zkoumala a převažovala, a nakonec se – aniž by Samuel vůbec tušil – rozhodla – Sam z Ghany je pro ni ten pravý.

Zřejmě ani ona nevykazovala žádné charakterové vady, protože Samuel se cestě do chomoutu téměř nebránil – naopak, zdálo se, že se na zakládání v pořadí druhé rodiny už cítí.  

Že je Samuel pilný, Magda věděla. Že pracuje přesčas a nikdy neodmítne ani příležitostné zaměstnání, toho si také všimla. Po svatbě měla zjistit, že Samuel zkrátka podřizuje celý svůj život jedinému snu: vrátit se jako bohatý člověk do Ghany. Většina peněz, které vydělal, putovala právě tam. Magdě to ze začátku nevadilo. Vlastně to chápala i pak, když svá šestitýdenní dvojčata svěřovala do péče chůvičce ze sousedství, aby se mohla vrátit do práce – v té době už "legální" a tak i lépe placené.

Samuel, původem z jakési vesnice v severní Ghaně, si postavil dům v Akkře. Do domu se nastěhovala jeho ovdovělá sestra s dětmi, a Samuel pochopil, že mu nezbývá, než pro sebe a Magdu postavit dům další. Do Ghany posílal peníze, a občas, ne moc často, se zajel podívat, jak práce pokračují. Sám – museli přece šetřit každý dolar. I Magda to chápala. V Akkře, kterou znala jen z fotografií a videa, budou přece mít vlastní dům a podnik, když se teď na pár let uskromní.

Z jednoho z těch výletů se Samuel vrátil podivně zamlklý. Dlouho spal, nechutnalo mu jíst a polykal čím dál tím víc prášků proti bolesti. Chlapečky odstrkoval a s Magdou se o tom nechtěl bavit – nic mu není, nanejvýš se v Ghaně nakazil malárií, ano, k tomu známému dokoktorovi si zajde, ale až mu opravdu něco bude, teď ne...

"Nech to, to sluníčko je hrozné,"  okřikl Magdu, když chtěla roztáhnout těžké závěsy. Té noci už Samuel mluvil z cesty, horečku mu plačící Magda nedokázala srazit ani studenými zábaly a vyděsila se zjištěním, že manžel nejen nemůže pohnout rukama, ale také přestává vidět.

Ghanský doktor, narychlo vytažený z postele ve vedlejší ulici, sám dovezl Samuela (který už nepoznával ani jeho, ani Magdu) do nemocnice. První záchvat dostal Samuel až tam, a Magda se dozvěděla, že manžel prodělává prudký zánět mozku.

Další testy ukázaly, že se nakazil vepřovou tasemnicí; naději na přežití má, říkali Magdě lékaři, zhruba poloviční.

Statisticky vzato, "spadl" Samuel do tě šťastnější poloviny. I když na léčení padly všechny pěníze, které si chystal na otevření restaurace a špeditérské firmy. I když přesčasy teď dělala Magda. I když trvalo půl roku, než zase dokázal ovládat ruce. 

A dokonce – to si myslí Magda, ne Samuel – i když mu poškozený mozek občas vypovídá službu, a Sam upadá do bezvědomí, mívá křeče a pěnu u pusy.  

Samuel ví, že má štěstí, že má za manželku Magdu. Kdyby si vzal tu krásnou Julii, se kterou chodil na střední škole, byla by ho teď opustila. Epileptické záchvaty, proboha, to je přece strašně nakažlivé a nebezpečné, vědí u nich na vesnici všichni. Samuelovy sestry by se nevdaly, Samuelovi bratři by nenašli nevěstu, kdyby někdo věděl, co se se Samem občas děje. Nikdo by ho nezaměstnal a málokdo by pro něj byl ochotný pracovat – pracovat pro někoho, kdo je posedlý? To nikdy!

A tak se Samuel s Magdou a chlapečky odstěhovali z města na venkov, kde není široko daleko nikdo, kdo by mohl Samuela poznat a prozradit jeho rodině (nebo, ještě hůř, sousedům), co se se Samuelem stalo. Sam už nevydrží pracovat víc, než pět šest hodin denně, a jeho sen o vile v Akkře se rozplynul – do Ghany se už nikdy nevrátí ani na prázdniny. Ví to. I Magda to ví. Ale ta tajně sní aspoň o tom, že Samuel nikdy nespáchá tu sebevraždu, o které občas mluví...  

(Také doufám, že k tomu nepřikročil. Slyšela jsem o nich naposledy v roce 2002.)

Foto v perexu: http://freedigitalphotos.net

Článek poprvé uveřejněn v roce 2009 na stránkách http://manzelka.bloguje.cz