Žena v muslimské společnosti

Otázka postavení ženy ve společnosti je tématem, kterým se islám zabývá od svého vzniku. Důkazy o tom nalézáme v Koránu, dochovaných vyprávěních i dílech muslimských myslitelů, filosofů a duchovních celého světa od středověku až do dnešních dnů.

Při bližším pohledu ale nutně zjistíme, že zelená islámská teorie v různých oblastech světa rozkvétá v nejpestřejších barvách.
Je tomu tak proto, že představy o místě a úloze žen a mužů ve společnosti se v každém společenském systému vyvíjejí odlišným způsobem a reagují na jiné potřeby a podmínky.
.
 

Dokonce ani akulturace, v nearabských muslimských zemích vycházející nejčastěji ze styku s Araby či jinými dříve islamizovanými národy, nedokáže ani po staletích přerušit kulturní kontinuum a zcela převrátit stávající poměry.
.

 
Můžeme hovořit o teorii, islámském ideálu ženy v islámsky ideální společnosti, která však v současnosti nikde na světě neexistuje. Tomuto teoretickému ideálu se věnuje mnoho textů (namátkou ZDE). V praxi záleží na interpretaci náboženských textů a sociálních a kulturních podmínkách v konkrétní zemi či komunitě. Za víceméně univerzální můžeme považovat jedině náboženské požadavky na ženu, respektive její rovnost s mužem před Bohem.
.

 
Protože postavení ženy ve všech muslimských zemích je v tomto textu neobsáhnutelné, použiji jako připomenutí heterogenity muslimského světa příklad nejzápadnější části Afriky, kde se dnes nachází republika Senegal.

 
Islám na toto území přišel v 11. století; šířil se relativně pomalu, ale dnes jej vyznává 95 - 96% obyvatelstva. Zbývajích 4 - 5% připadá na senegalské a usedlé libanonské katolíky, čínské buddhisty, ateisty všech národností, animisty a nověji i převážně nigerijské (a nepříliš oblíbené) evangelíky a evangelikány.
.

 
Do Gallupova dotazníku z roku 2009 uvedlo 97% dotazovaných Senegalců, že náboženství hraje v jejich životě velmi důležitou roli (pro srovnání, je to asi o 2% víc než v Saúdské Arábii). Senegal je také členskou zemí Organizace islámské spolupráce a Dakar byl v roce 2008 vybrán jako místo konání jejího 11. summitu.
.

 
V řeči statistik se ženy v Senegalu dožívají průměrně 62 a muži 57 let. Do tohoto průměru je ovšem započítána poměrně vysoká novorozenecká a dětská úmrtnost, takže ani lidé ve věku kolem osmdesátky nejsou v Senegalu vzácným úkazem. Průměrný věk ženy při prvním sňatku je dnes 22 let, průměrná Senegalka má čtyři až pět dětí. Zde je opět zapotřebí mít na paměti komplexnost senegalské společnosti - zatímco průměrná Fulbka se vdává v sedmnácti a rodí osmnáct měsíců po svatbě, průměrná malinská dívka mívá první svatbu až po dvacítce a v té době už bývá matkou jednoho nebo i více dětí.
.

 
Jen 50% mužů a 30% žen je latinkově gramotných. Skutečné číslo těch, kteří ovládají nějaký alfabetický systém, je vyšší, neboť v zemi existuje mnoho náboženských škol, vyučujících pouze psaní a čtení arabským písmem.
.

 
V posledním desetiletí se počet dětí zapsaných do základních škol zvýšil ze 60% na 92%.
Dívky přitom mají větší šanci, že se jim dostane sekulárního vzdělání - rodiče posílají do škol 95% holčiček, ale jen 89% chlapců.
.

Rodiče, kteří upřednostňují vzdělání náboženského směru (a nemají prostředky na drahé soukromé francouzsko-arabské školy), do koranických škol posílají raději chlapce, u nichž je větší pravděpodobnost, že náboženské vzdělání zúročí. Existují sice i učitelky náboženství a náboženské "učenkyně" - k hrobu jedné z nich, Maam Diarry Bousso, se konají každoroční pouti - ale takové sklony a ambice většina žen v mladším věku nemá.
.

 
Dívky převažují ještě i na středních školách - poměr se obrací teprve na vyšších odborných školách a na univerzitách, protože mnoho dívek se provdá nebo otěhotní ještě před maturitou.
.

 
První manželství nebývají ani dnes uzavírána čistě z vůle snoubenců - složitý protokol určuje, kdo je pro koho vhodným partnerem pro manželství. Větší volnost ve volbě životního partnera mívají děti z rodin islámských učenců, neboť ty se v souladu s islámem neohlížejí na kastovní a rodinný původ potenciálních manželských partnerů.
.

 
Požehnání rodičů bývá pro mnoho mladých lidí i niternou potřebou, bez níž do manželského svazku nevstoupí, ačkoliv po stránce právní jim v tom nic nebrání. V Senegalu se islámského obřadu uzavření manželství neúčastní ani jeden ze snoubenců - oba jsou zastoupeni svými otci nebo strýci.
.

 
Rozvodovost se drží na vysoké úrovni: sociolog Abdoulaye Bara Diop uvádí, že ve městech se rozpadá zhruba šest manželství z deseti, na vesnici o polovinu méně. Většina rozvodů (58%) přichází v prvních pěti letech po uzavření sňatku - velmi rizikovým faktorem je bezdětnost manželství, neplodnost ženy nebo její relativně vysoký věk (nad 25 let) při vstupu do manželství.
.

 
Rozvody během prvních let po svatbě bývají často iniciovány manželkami, které si během námluv a svatby zvykly na dary a uvěřily okatě demonstrované movitosti ženicha, který ale při dvoření a svatbě utratil peníze, našetřené během několika let a dál tentýž standard není schopen udržovat.
.

 
Statistika říká, že dnes v Senegalu ženy nejčastěji žádají o rozvod proto, že je manžel opustil (39,9%), neuživí je (16,7%), bije je (17,9%), nevyplatil jim věno, neprokazuje jim lásku, neshodne se s jejich rodiči; též pro nesoulad povah, impotenci či duševní chorobu.
.

Muži oproti tomu žádají obvykle o rozvod proto, že manželka je opustila (57,9%), byla jim nevěrná (21%), dopustila se bigamie (5,3%), má špatnou povahu nebo se neshodne s příbuznými manžela.
.

 
Přestože neuvěřitelných 90% rozvedených žen se během několika málo let provdá znovu, je rozvod – bez ohledu na příčinu – považován za důkaz špatného charakteru ženy.
.

 
Ačkoli je senegalské rodinné právo vytvořeno kombinací islámského a laického práva, žádný rozvod není platný, dokud jej nestvrdil civilní soud. To ani v případě, kdy manželství bylo uzavřeno pouze po islámském způsobu.
.

 
Rodiny bývají, v závislosti na etniku, patrilokální a patrilineární - výjimku tvoří některé šlechtické rody, kde se původ odvozuje po přeslici.
.

 
Dodneška nachází své uplatnění i levirát - s manželkou zesnulého se žení jeho mladší bratr. Děje se tak proto, aby se vdova neprovdala mimo rodinu a neodvedla s sebou děti z prvního manželství. V zemědělské společnosti je každá ruka dobrá a přísloví "bohatší žně má ten, kdo má větší rodinu" zcela vystihuje tuto filosofii.
.

 
Pro rodinu obecně platí, jak dokazují průzkumy také z Nigeru, že náklady na výchovu dcer jsou vyšší, než náklady na výchovu synů. Je to způsobeno paradoxním předpokladem, že hlavní ctností ženy je pracovitost a trpělivost, nicméně žena je křehké stvoření, které má být rozmazlováno a po materiální stránce co nejlépe zajištěno. Proto rodiny při nákupech, zdravotní péči atd. často upřednostňují dcery před syny.
.

 
Velmi složitá pravdila platí pro vzájemné chování mezi jednotlivými členy rodiny i společnosti - je přesně dáno, kdo s kým smí nesouhlasit, kdo komu dává jaké dary, kdo komu zdarma vypomáhá na poli apod. Ačkoli v případě dvou společensky si rovných osob v zásadě platí mužská superiorita, není toto určení absolutní - v jiných situacích záleží na věku, kastě, příbuzenském vztahu apod.
.

 
Oblékání žen v Senegalu souvisí s jejich původem a místem, kde žijí. Na venkově dodnes potkáváme ženy - muslimky, pracující oděné pouze v suknici tvořené pruhem látky. Vdané dámy nad třicet let nosívají tradiční tuniky s širokým výstřihem a turbany, mladší ročníky se ve městech oblékají do evropské módy od minisukní po džíny - mladé intelektuálky často demonstrují svou příslušnost k islámu dlouhými kabátci a šátky. Posledně zmíněná skupina měla v minulém roce potíže s diskriminací na školách - několik katolických škol v různých městech islámsky oblečené studentky vyloučilo ze studia.
.

 
Na oficiálním pracovním trhu tvoří zaměstnané Senegalky pouze desetiprocentní menšinu. Většina drobných obchodníků je ale ženského pohlaví a mnoho žen se najde i mezi velkopodnikatelkami, zpravidla cestujícími za obchodem do cizích zemí. Vzdor tradici najdeme ženy i na typicky mužských pozicích: v Dakaru fungují dvě úspěšné autoopravny, jejichž majitelkami i zaměstnankyněmi jsou ženy. Osvědčila se i na stejném principu fungující taxislužba, ženy najdeme i v armádě.
.
 
Rovněž třetina senegalských politiků jsou ženy, paní Mamae Madior Boye byla v letech 2001 - 2002 předsedkyní vlády (o místo přišla v souvislosti se ztroskotáním lodi Diola) a historička Amsatou Sow Sidibe letos kandiduje na post hlavy státu. Účast žen na politickém životě podporuje zákon, požadující, aby v každých volbách do veřejných funkcí byl na volebních listinách stejný počet kandidátek i kandidátů.
.
 
Domácímu násilí bylo, podle Kanadského centra výzkumu a mezinárodní spolupráce v Dakaru a Kaolacku CECI někdy vystaveno 27% senegalských žen, což je jen o 11% méně než u nás. V roce 1999 schválili senegalští představitelé zákon trestající domácí násilí jedním až dvaceti lety vězení a relativně vysokými pokutami. Tyto problémy se však stále řeší nejčastěji uvnitř rodin, neboť není ani v zájmu ženy, aby živitel rodiny byl uvězněn. Tlak rodiny na násilníka bývá často efektivní, ale existují i opačné případy: když v roce 2001 zemřely rukama svých manželů dvě ženy, vyšly do ulic davy protestujících a prezident zřídil agenturu pro sledování případů domácího násilí.
.
Zde stojí - v rámci genderové vyváženosti - za zmínku, že Senegal má i vlastní organizaci týraných mužů.
.
 
Pětina Senegalců žije v zahraničí, většinou dočasně. Statistika říká, že sedm z deseti senegalských emigrantů se po letech vrací domů. Většině zbývajících v návratu brání čest: nebyli-li schoni nashromáždit dostatečný kapitál, návratem by dehonestovali rodinu, zejména svou matku. Všeobecně je rozšířena víra, že děti pracovité ženy a věrné manželky musí mít v životě úspěch. Je přirozené, že přiznání neúspěchu je důkaz matčiny špatné morálky. Neúspěšní emigranti v emigraci zůstávají a rodinám doma lžou o svých poměrech.
.
 
Zatímco pro sahelské muže je pracovní migrace tradicí, dodržovanou po dlouhá staletí (cestovalo se za obchodem, za sezónními polními pracemi i "na zkušenou"), ženy se mezi migranty objevují až v posledních desetiletích. Nejsou to už jen vesnické studentky, přivydělávající si o prázdninách ve městech jako chůvy, služebné nebo pradleny, ale i dospělé ženy, které putují z vesnic do měst za prací. Pokud se necuhytí jako posluhovačky či obchodnice, končí mnoho z nich jako legální či ilegální prostitutky. Některé ženy směřují i do zahraničí - jejich cesty vedou do Maroka, Mauretánie nebo Libanonu, do Evropy i Spojených států.
.
Obecně platí, že ženy odcházejí v nižším věku než muži a dříve se také vracejí.
.
V USA a v evropských zemích s větším počtem afrických přistěhovalců se často nechávají najímat jako kadeřnice či kuchařky a později otvírají vlastní obchody, africká kadeřnictví či jídelny. Trvalý kontakt s odlišnou kulturou ovlivňuje jejich rodiny - jsou ochotnější opouštět manžely - ekonomické i reprodukční chování (Senegalské ženy ve Francii mají průměrně už ne 4,7, ale 3,1 dítěte, což se blíží celofrancouzskému průměru).
.
 
Vazby senegalských žen na domov a rodinu jsou velmi silné - ovšem často v jiném smyslu, než předpokládá stereotypní vnímání muslimské ženy.
.
V programu řízené imigrace do Španělska každoročně přijížděly sezónní dělnice z Maroka. Povolení k práci dostávaly vdané ženy, matky, které neměly jiný zájem než pracovat na plantáži a po sezóně se rychle vracely domů. V roce 2007 Španělsko rozšířilo program i na pracovnice ze Senegalu. Brzy se ovšem ukázalo, že vdané muslimské Senegalky za stejných podmínek po vypršení víza mizí v ilegalitě. Snažily se sice stejně jako muslimské Maročanky naplnit předpoklad svých blízkých, ale senegalské rodiny neočekávaly, že se žena vrátí k péči o rodinný krb. Naopak, předpokládaly, že "dcera dobré matky", která dostala tu příležitost, vydělá svou prací hodně peněz a domů se vrátí až bohatá...
.
..
.
 
 
 
Fotografie: Nutdanai Apikhomboonwaroot
.