Žena musí být krásná, muž bohatý (?)

Většině mužů se líbí mladé, svěží, pohledné a zdravím kypící ženy. Je nasnadě, že s takovými lze nejpravděpodobněji počít zdravé a pěkné potomstvo, které se bude dále úspěšně rozmnožovat a šířit geny. Že se i ženám ze stejného důvodu líbí mladí, svěží, pohlední a zdravím kypící mladíci, o tom už dámy diskrétně mlčí a pánové – tedy ti starší, povadlejší a opotřebovanější – to přímo popírají. 

Hlavní přece je – volají hlasitě, aby přehlušili vlastní tušení pravdy – aby muž měl dostatek peněz! Pak mu prý padne k nohám i ta nejobletovanější krasavice, a ještě bude celá bez sebe z jeho milostných i jiných zkušeností.

Inu, padne. Za předpokladu, že v té chvíli už její prsteníček zdobí diamant nezanedbatelných karátů, v myšlenkách se jí usídlil sen na dědictví "po tom dědkovi s rosolovitým zadkem" a někde v bezpečné vzdálenosti číhá (nebo číhat bude) mladší a krásnější milenec, v jehož náruči bude mladá paní kompenzovat estetické strádání ze soužití se zajištěným staříkem. Existují i dívky, které si starší (a čirou náhodou i zajištěné)  pány vybírají zcela nezištně, třeba z touhy po otcovské lásce. Vyskytují se asi stejně často, jako mladíci, bez postranních úmyslů se ucházející o ženy o generaci starší, než jsou sami.

Ideálem všech ženských srdcí prý zůstane mladý fešný milionář, četla jsem nedávno kdesi.

A pak zase jinde, v komentářích na blogu, který jsem ale už pak nenašla, že prý nejspolehlivější způsob k dobývání ženy je hovořit s ní o své velké firmě a exotických dovolených. Na jiném blogu jen o pár dní později jsem se dozvěděla, že o zajištěné muže kolem šedesátky se prý nadržené mladice perou. 

Vzpomněla jsem si na kamarádku Ngoné. Studovala vysokou školu v malém českém městě. Seznámila se s jiným relativně bohatým studentem z ciziny, otěhotněla... a otec dítěte vzal roha. Ngoné porodila syna, byla bez práce, bez peněz a bez možnosti výdělku.

Ngoné věděla, že se o mě uchází Abderrahmán. Z nadhledu svých životních zkušeností nade mnou vrtěla hlavou: "Co to povídáš, že se ti nelíbí? Je hodný, je mladý, je bohatý, miluje tě a chce si tě vzít!"

Abderrahmán se mi nelíbil, ale Ngoné jsem měla ráda. Řekla jsem mu, že se za něj provdám – pod podmínkou, že si se mnou vezme i Ngoné.

Zdráhal se půl dne.

Přesvědčovala jsem ho, že od rodičů odjet nemůžu, že by mi tu samotné bylo smutno, a když nám – svým manželkám - koupí dost velký byt, budeme tu na něj vždycky čekat společně.

Nakonec souhlasil.

Ngoné ne.

Byla o dost starší než já (a mnohem krásnější) a asi správně tušila, že manželství, do něhož by vstoupila jako část mé svatební podmínky, by asi nebylo ideální.  

Abderrahmán byl dlouho součástí mého života. Díky němu (a dalším třem  nápadníkům podobného ekonomického zařazení i věku) jsem poznala pětihvězdičkové hotely velkých evropských měst, létání v bussiness class a první třídě (ano, připouštím, po tom se mi stýská), večeře v prvotřídních restauracích v Londýně, Paříži, Berlíně a u švýcarských jezer - když jsme zrovna nechtěli jíst to, co připravil jejich vlastní kuchař. 

V jejich bytech, zahrnujících celé patro, jsem mívala jeden až dva samostatné pokoje s vlastní koupelnou, a v hotelech samostatné apartmány.

Díky nim jsem poznala milánskou operu (v Miláně) a leningradský balet (v Dauhá). 

S nimi jsem se seznámila se s pocitem, že kdybych si přála něco – cokoli - co se dá koupit, okamžitě to dostanu.

Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že pro mé přátele nákup letenky v první třídě nepředstavuje větší zátěž, než pro mě nákup jízdenky na metro.

Stejně jsem se nepřestala stydět.

Nikdy jsem nedokázala o něco požádat sluhy, tiše se zjevující v obývacích halách, aby naservírovali čaj nebo vysypali popelníky, a nikdy jsem si nedokázala něco vybrat v obchodech, kam mě přátelé zvlášť kvůli tomu zavedli. Ve švýcarském obchodě jsem jednoho z nich, Adama, zklamala tím, že jsem odmítla zlaté hodinky od Cartiera a boty od užnevímkoho – nedokázala jsem se vyrovnat s tím, že cena bot dosahovala mého půlročního platu (a cena hodinek ročního).

Adam si stěžoval na svou bývalou egyptskou snoubenku, která od něj chtěla "šílené sumy peněz a pořád nějaké drahé dárky" – nedokázala jsem si představit, jaké částky a jaké dárky asi mohla ona dívčina požadovat, když se jemu zdály její nároky přemrštěné.

Nenechala jsem Abderrahmána, aby mi koupil auto. Nedovolila jsem Adamovi, aby novým nábytkem vybavil patro domu mých rodičů ("takhle přece nemůžeš žít,"  zvolal, když nás navštívil a poprvé v praxi spatřil, jak moc asketicky založena jsem byla – moje averze k nábytku se projevovala tím, že jsem eliminovala téměř vše kromě postelí a koberců).

Po Abderrahmánovi, Adamovi, Olanianovi a Heindrickovi mi zůstaly jen plné skříně modelových šatů (které je mi líto vyhodit, i když dnes už bych si je ven neoblékla), jeden starý fotoaparát, pár zlatých šperků – věci, které mi přivezli darem – a trochu knížek a CDček, které jsem si jako jediné nechala zaplatit (od Abderrahmána v Londýně). A zážitky. Zkušenosti.

Takový život nejspíš nikdy nepovedu. Nikdy nebudu mít vlastní luxusní byty v několika evropských velkoměstech, Istanbulu a Káhiře, byty, v nichž bych pobývala jen několik dní v roce, než se mi omrzí. Nikdy nebudu mít v každém z těch luxusních bytů oddané služebnictvo, a nikdy si nepronajmu celé patro prvotřídního hotelu v Paříži nebo Římě. Dost možná už nikdy nepoletím první třídou.  

Odmítla jsem Abderrahmána, Hendricka i Adama. Všichni se oženili (Olanian se naopak rozvedl) a mají děti. Když spolu mluvíme, stěžují si, že jejich manželky se nezajímají o umění a o cestování, ale o módu a o nákupy.  

Nevyčítají mi, že jsem se rozhodla jinak. Snad mi odpustila i Abderrahmánova maminka.  

Místo jejího syna mám doma muže, který v den našeho sňatku neměl ani 150 korun na mé věno. A nevyměnila bych ho za všechny paláce světa.

PS: Na tento článek (nebo možná spíš  na diskusi pod ním) navazuje další s názvem Čím jsem si to zasloužila.

 
 
 
 
Obrázek: http://freedigitalphotos.net
 
 
Článek publikován na osobních stránkách autorky http://manzelka.bloguje.cz