aneb Kdo se bojí, nesmí do knihovny.
Před pár dny byly vody českého internetu hojně čeřeny výsledkem švýcarského referenda o minaretech. Nepsala jsem o něm. Neviděla jsem důvod - Švýcarsko je Švýcarů, nechtějí-li v něm vězičky, jejich věc. Mešity dokážou svému účelu sloužit stejně dobře i bez architektonických ozdůbek. A, ostatně, nejde o nic nového - jak teď připomínají někteří židé, i na synagógách např. ve Francii v minulosti nesměly být umisťovány viditelné symboly židovství.
Daleko víc mě zaujal otevřený dopis abbého Andrého Latyra Ndiaye senegalskému prezidentovi Abdoulayi Wadeovi. Chystala jsem se zveřejnit jeho neumělý překlad, když tu v mé e-mailové schránce přistál vzkaz od Maire, a já si řekla, že dopis - ač moc pěkný - ještě chvíli počká.
Maire mi totiž poslala odkaz na zajímavý článeček.
Pro ty, kdo neradi klikají, shrnu: jistá osoba navštívila velkou pražskou knihovnu, kde se jí přihodila strašná věc: byla obsloužena knihovnicí v šátku. Návštěvník knihovny se cítil ve svých právech dotčen natolik, že nemeškal a napsal dopis řediteli oné instituce. A když ředitel nevyřídil stížnost morálně poškozeného zákazníka tak, jak si tento představoval, objevil se na serveru Eurabia článek O strašidle v knihovně - jak mne vyděsila knihovnice v burce (titul článku byl opraven na "knihovnice v hidžábu" poté, co se sám ředitel knihovny veřejně podivil nad tím, jak se v peru stěžovatele během několika dnů z šátku stala burka).
Autor(ka) článku považuje za ostudné, že veřejná instituce dovoluje svým zaměstnancům hlásit se oděvem k hnutí potlačujícímu práva a svobody, a domnívá se, že je zapotřebí tlaku veřejnosti, aby zaměstnavatelé pochopili, že "bubáky" nelze zaměstnávat a "nechávat jimi strašit klienty". A že by každý, komu není lhostejná tichá tolerance "strašidel" a jejich pronikání do veřejného života, měl napsat dopis řediteli Městské knihovny v Praze a žádat nápravu.
Pro odvážnější navíc přidává pár tipů: zahaleným ženám na ulici říkat "vypadáte fakt hrozně" (prý je to mrzí... O čemž trochu pochybuji. Mně, ač nezahalené, je například úplně u zádele, jestli se nějakému náhodnému kolemjdoucímu líbím, nebo ne - mně se přece taky každý hned na pohled nezamlouvá.), že proti vším lze bojovat i jinak a že šampony nejsou tak drahé.
Červená Karkulka, jak si autor(ka) článku říká, se - dle vlastních slov - "vyděsila" šátku na hlavě paní za pultíkem (pravděpodobně podobného šátku, jaký nosily i naše babičky či prababičky na tradiční české karkuli). Od takové ženské nechce býti obsluhován(a). Možná by raději někoho, kdo má k práci knihovnice i menší předpoklady, jen když nebude mít na hlavě šátek... Protože, jak zaznělo v komentářích pod články, "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" - a, kupodivu, tou důležitější svobodou zde bylo míněno "nemuset se dívat na ženu v šátku". Když si knihovnice, prodavačka nebo realitní agentka vezme pokrývku hlavy, zasáhla do naší svobody a je třeba jednat: podáme stížnost, nebo ještě lépe - trestní oznámení!
Ženu v šátku viděti totiž znamená, že se u nás rozšiřují nepřizpůsobiví jedinci, vysávající sociální systém (například prací v knihovně. Pročež je třeba zajistit, aby takové lidi nikdo nezaměstnal). Ale co kdyby knihovnice - muslimka šátek neměla? Znamenalo by to, že už nevyznává "ideologii směřující k potlačování práv a svobod"? Co kdyby měla na krku přívěsek s některým ze jmen Božích v arabštině? Zděsilo by se bystré zákazníkovo oko nad takovým důkazem stejně? A co když se knihovnice po večerech doma modlí a za bezesných nocí probírá růženec? Možná by její zaměstnavatel měl dohlížet i na to, aby o Ramadánu přes den veřejně jedla, a tím prokazovala svou oddanost západní demokracii...
Tenhle článek nepíšu jako muslimka. Píšu ho jako Češka. Kdyby byl o tom, že Červená Karkulka měl(a) v knihovně šok z knihovníka - Sikha, napsala bych ho stejně.
Z muslimky mi zůstala jen ta krvelačnost: přeji smrt lidské blbosti a zlobě všech podob, tvarů a barev.
Jsem ráda, že zuřivý antisemitismus 19. a 20.století už je za námi, Čechy.
Ale právě tak je mi líto, že máme potřebu ho nahrazovat jiným. Že máme (někteří z nás) dojem, že tím, že si někdo něco oblékl, porušil naše práva. Že máme (někteří z nás) dojem, že naše pravda je ta jediná. Že chceme (někteří z nás) vládnout životům jiných a určovat, kdo kde smí a nesmí vykonávat jakou práci. A že nám nedochází, že právě tohle je ten způsob, jakým si vytváříme nepřátele.
Ne každý (nehovořím teď jen o muslimech v nemuslimském prostředí) je dost tvrdohlavý, aby se snažil o integraci, když na všech stranách naráží na předsudky. Ne každý dokáže milovat lidi i po opakované srážce s blbci. A ne každý (bez ohledu na náboženství) dokáže vyjít ze srážky s blbcem bez zášti a s uchechtnutím.
Chceme si pěstovat nepřátele (a pak si na jejich nepochopitelné nepřátelství stěžovat)?
Jinde jsem psala, že jsem ráda, že jsem svůj život spojila se zemí tak zbožnou, že 97% jejích občanů považuje víru za důležitou součást života; se zemí zároveň tak bezbožnou, že může mít předsedkyni vlády a soudkyně; se zemí tak nemravnou, že ženy v ní mohou chodit do práce, ba jezdit za obchodem; se zemí tak benevolentní, že muslimka v šátku a roušce tam nevzbudí pohoršení, stejně jako ho nevzbudí muslimka sexy kalhotách a s dekoltem; se zemí tak "neislámskou", že se ženy můžou zdravit a modlit spolu s muži, a vyznavači různých náboženství mohou žít vedle sebe i spolu v harmonii – a někdy ani nepoznáte, kdo je kdo.
K tomu někdo v diskusi pod článkem poznamenal, že z kontextu soudí, že tato země leží v Evropě a "na tom jake v ni existuji svobody a vymozenosti pro zeny nemaji muslimove ani milimetrovy podil. Tento stav se utvarel v dobach evropskeho osvicenstvi, bolestive odluky statu od cirkvi, a dlouheho boje za rovnopravnost. Tento vyvoj trval cela staleti a islam si jim zatim neprosel. A az muslimove prestanou byt minoritou, budou snazit tohle vsechno znicit, v souladu s koranem, ve jmenu dzihadu."...
Potíž je v tom, že Senegal v Evropě neleží, jeho 95%ní muslimská minorita "v souladu s Koránem" preferuje "vyšší džihád" na duchovní úrovni... a neumím si představit, že by tam někdo šel vznášet stížnost, že kdesi pracuje příliš málo oděná nebo příliš mnoho oděná žena ("a to jí nemůžeme trpět!").
(Naposledy se o to, pokud je mi známo, pokusili íránští novináři, když na konferenci žádali, aby se jejich senegalské kolegyně zahalily. Vysloužili si nesouhlas tamních žurnalistů - "Tady je Dakar, ne Teherán," - a poté, co se novinářky přioděly do kapesníků, ubrusů a ručníků, Íránci od oděvních požadavků rychle upustili.)
Ano, dokážu si představit, že podobný přístup jako kritici Městské knihovny by mohla mít třeba náboženská police v Saúdské Arábii.
Ta náboženská policie intolerantních barbarů, od kterých se my, Češi, přece tolik lišíme...
PS: Červeným Karkulkám přeji z celého srdce, aby i nadále vždycky narážely jen na lidi, kteří jsou laskavějších povah než ony. V zájmu nás všech.
Článek převzat z osobních stránek autorky http://manzelka.bloguje.cz
Obrázek v perexu: http://www.flickr.com/photos/babasteve/
