Rozvrat rodin nastal s legalizací rozvodů, za nevychovanost dětí může přezaměstnanost žen, které nemají čas na rodinu.
To jsou dvě z myšlenek, které mě nejvíc zaujaly v článku kolegy Kosinky , zabývajícím se důležitou otázkou mezigeneračních vztahů z (nejen) křesťanského pohledu.
Možnost ukončení manželství totiž není v naší kultuře (a ani v křesťanství) nová - relativní novinkou je to, že k tento krok nyní mohou iniciovat i ženy.
Křesťanství ve svých evropských počátcích bojovalo spíše s incestem a polygamií (dlužno dodat, že tato válka trvala téměř deset staletí) a církev sériovou monogamii tolerovala (vzpomeňme čtyř manželek a bezpočtu konkubín Karla Velikého, nebo podobně neuspořádaného rodinného života "svatého krále" Jakuba Dobyvatele).
Starý zákon ostatně zapuzení manželky povoluje, Matoušovo evangelium jej připouští v případě manželčiny nevěry.
Ženino cizoložství coby důvod k rozvodu akceptovala i většina církevních koncilů pátého století. Císař Justinián možné příčiny rozvodu rozšířil ještě o neúspěšný pokus o vraždu manžela/manželky, opuštění domácnosti v noci bez manželova svolení, impotenci a vstup do kláštera.
Běžným důvodem rozvodu zůstávala také manželčina neplodnost.
Nerozlučnost manželství začala církev prosazovat až po gregoriánském koncilu ve 12. století; zároveň ovšem stanovila podmínky k anulaci manželství či k rozluce "od stolu a lože". Rozvody a zapuzování manželek se tím zkomplikovaly, ale - jak dokládají dobové záznamy - nevymizely.
Je vhodné připomenout, že zatímco ještě ve středověku byla impotence muže jedním z mála důvodů, pro něž mohla o rozvod požádat i žena, v 18. a 19. století ustupují potřeby žen do pozadí a manželka je chápána jako osoba, která je ve všech oblastech života podrobena rozhodování manžela: jak píše Žofie Podlipská, "netoužíš po ničem na světě než po spokojenosti mužově, vše ostatní je ti lhostejné."
Nešťastné svazky, jako například ten Boženy a Josefa Němcových, byly odsouzeny k smutnému a trvalému skomírání. Rozluky se nazývaly "přetrženým živobytím", byly považovány za dočasné a další manželství nepadalo v úvahu.
Frustrovaní manželé vyhledávali uspokojení v mimomanželských svazcích - pro ženy tohoto úniku nebylo.
Středověké a ranné novověké zákonodárství cizoložství žen přísně trestalo; právo zabít ženu i jejího milence měl rovněž zákonitý choť.
Ještě v 19. století tištěné příručky společenského chování varují vdané ženy před pouhým důvěrným rozhovorem s cizím mužem.
Teprve o sto let později církev začíná přicházet s názorem, že není nutno, aby se nevěrná žena vyznávala z hříchu manželovi; má si své provinění odčinit výraznějším projevováním lásky podvedenému.
Manželky nevěrných mužů v podstatě neměly, jak se bránit. Milena Lenderová v knize K Hříchu i k modlitbě píše: "Mužská nevěra vzbuzovala pozornost, až když od základů narušovala rodinný život. I tehdy však byla žena zpravidla bezmocná. V květnu 1879 si stěžovala jakási Anna Pisingrová z Podhájí,...na svého manžela Josefa Pisingera, který se od ní odstěhoval a žije s "kuběnou" Marií Bočkovou, matkou tří nemanželských dětí. ... Z dopisu vyplývá, že pisatelka si už stěžovala okresnímu hejtmanovi, oba provinilci tam byli povoláni, napomenuti, aby se rozešli, ale neuposlechli."
Situace se mění až s industrializací společnosti a odstranění ekonomické závislosti žen na mužích - ne tedy proto, že by rozvody dnes byly možné a předtím nikoli, ale proto, že žena, která je v manželství nespokojena, v současnosti má možnost z něho odejít, aniž by jí hrozil propad na dno společnosti. (O tom, jak pádné a oprávněné jsou důvody manželské nespokojenosti u velké části rozvádějících se, ovšem můžeme polemizovat.) Zároveň také významně poklesl počet trvale svobodných osob v populaci, což může mít na rozvodovost rovněž vliv.
Dětství našich předků se pak až do 20. století vyznačovalo tím, že jeho doba byla mnohem kratší, a rodiny mnohem početnější. Ještě v 19. století u nás míval běžný manželský pár kolem deseti dětí (41 - 43 dětí na 1000 obyvatel).
Už z pouhého počtu dětí a rozestupů mezi porody (jen vzácně více, než dva roky) vyplývá, že rodiče jednotlivým dětem příliš mnoho času věnovat nemohli. Mazlení s potomky bylo považováno za nevhodné, projevy lásky se omezovaly na zpěv a vyprávění pohádek.
V chudších vrstvách trávily děti většinu dne s prarodiči nebo staršími sourozenci, zatímco rodiče pracovali na poli či jinde.
Bohatší vrstvy svěřovaly výchovu dětí již od narození do rukou kojných a chův; služeb chův využívaly všechny společenské vrstvy s výjimkou té nejchudší.
Otcové, často výrazně starší než matky, nebývali při výchově dětí přítomni ani fyzicky; odcházeli z domova brzy ráno a vracívali se až v hodinách, kdy už děti spaly.
Výchova tedy byla přísnější, ne však intenzivnější...
Je otázkou, zda bychom se k minulosti v nastíněné podobě ještě chtěli vracet.
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
Fotografie v perexu: http://freedigitalphotos.net
