Vůbec je málo, třikrát je moc?

Když letos v srpnu přišla Československá strana lidová s návrhem na zrušení daní pro početné rodiny, rozvlnila se internetová síť v Česku nesouhlasnými názory: proč by měli ostatní lidé podporovat nerozumně se množící příživníky? Jen vzácně si čtenáři (na které spojení "rodiny s více dětmi" většinou zapůsobilo jako muleta na býka) všimli, že ČSL chtěla snižovat, případně rušit daně, tedy to, co do státní pokladny odvádějí pracující rodiče více dětí.

Díky statistikám víme, že Česká republika patří od roku 1994 mezi "vymírající" země. Demografičtí odborníci nám (doslova) malují, jak Čechů ubývá a ubývat bude, a upozorňují, že k zajištění prosté reprodukce - udržení stávajícího počtu obyvatel - je nutné, aby každá žena porodila v průměru 2,4 dítěte. Ekonomové vypočítávají, jak se stárnutí populace a úbytek produktivních sil neblaze podepíše na hospodářském vývoji a sociálním systému. Politikové podotýkají, že dnešní baby boom je jen dočasný a porodnost je třeba zvýšit trvale.

Občané tyto závěry nezpochybňují, ale často dodávají: nemůžeme mít víc dětí, protože je to drahé, musíme chodit do práce, chceme se svému dítěti věnovat...Existuje tisíc a jeden důvod, proč (dobrovolně) bezdětní lidé, rodiče jedináčků nebo dvou dětí nemají dětí víc - ale málokdy uvedou důvod z nejdůležitějších: postoj společnosti k rodinám s více dětmi.Mít víc než dvě děti je "divné", podezřelé, bezmála znak asociálnosti.

Přitom ještě v devatenáctém století u nás bylo běžné, že páry měly obvykle kolem deseti dětí - Božena Němcová byla z dvanácti dětí a Svatopluk Čech ze šestnácti. Před rokem 1880 absolvovala průměrná česká žena během manželství osm až devět porodů, v roce 1936 už jen tři.  Příčinou změny geografického chování byla nejen tehdejší změna pohledu na budoucnost, vztahu k sexu a k církevním nařízením a kvantitativní nárůst vzdělanosti, ale zřejmě i snižování dětské úmrtnosti a společenské změny, které zabezpečení starých lidí přesunuly z beder rodiny (více dětí = více přeživších dětí = větší šance na zajištění ve stáří) na stát. To, že staré lidi živí mladí, jsme od té doby zapomněli stejně snadno, jako jsme zapomněli, že hovězí na plastikovém tácku v supermarketu pochází ze živé, teplé, chlupaté, páchnoucí a bučící krávy.

Mé dvě děti byly ještě malé, když se mě ptala starší paní ze sousedství: "Nechcete už mít další, že ne?" A posléze: "To jste tak bohatí? Já četla, že dítě stojí milion! Já pořád říkám dceři, že jedno dítě už jí stačí..."Paradoxem je, že má-li sociálně slabší rodina jedno dítě, nikdo se nad tím nepozastavuje; ekonomicky lépe postavená rodina, která má čtyři děti (a může jim, z hmotného hlediska, dát víc než ona první rodina svému jedináčkovi), je okukována "přes prsty".

S jedním nebo dvěma dětmi je rodina "nenápadná". Pokud jsou děti tři a víc, všímavosti okolí se nevyhne. Pozornost bývá milá - jako matce tří dětí už se mi nestává, že by mi nikdo nepomohl se zavazadlem nebo s kočárkem (je-li nutno), v obchodě nás lidé ve frontě pouštějí dopředu, na poště kvůli nám na chvíli otevřou zavřenou přepážku, autobusy neujíždějí před nosem a řidiči nám dávají přednost na přechodu - i méně milá.Jako matky jednoho a dvou dětí se mě lidé neptávali - s úsměvy hodnými Giocondy - "a už končíte, nebo budete mít ještě další?". Každý problém, kterému jako rodina nebo jednotlivci čelíme, ať už s dětmi má co do činění nebo ne, je vztahován k počtu dětí v domácnosti. "To je ten, co má tolik dětí," mluví nadřízený o mém trojdětném choti; mně, když jsem na jiných webových stránkách před několika týdny zmínila, že jako rodina potřebujeme co nejrychleji našetřit několik (mnoho) set tisíc korun, kdosi napsal "nemáte mít tolik dětí, když nemáte peníze".U rodiny s více dětmi je jasné, že se o svá holátka nestará ("na tohle už nebudete mít čas, když máte ty děti tři"), že je zaručeně nezajistí ("to pro vás bude možná drahé") a je nezodpovědná ("víte, že kojení není antikoncepce?").

Jako by zodpovědnosti za jedno dítě bylo méně, než zodpovědnosti za šest dětí. Jako by se čas nedal trávit se všemi dětmi společně. Jako by"výchova" byla věcí jednoho rodiče a jednoho dítěte a ne celé rodiny. Jako by finanční a rodinná situace kohokoli na světě byla jednou provždy daná a nezměnitelná.Pro oko veřejnosti je z nějakého důvodu přijatelnější, investuje-li rodič desetitisíce ročně do tenisu nebo sběru známek, než když se rozhodne je investovat do výchovy (dalšího) dítěte.

Rodina se třemi nebo čtyřmi dětmi může potomkům skutečně koupit jen třetinu nebo čtvrtinu toho, co by mohla koupit jedináčkovi. Ale láska ani společně trávený čas se nedělí a rodinné zázemí za peníze nepořídíme. 

Kromě toho, maso na tácku je z živého zvířete a o staré lidi se někdo postarat musí.

http://gisak.vsb.cz/~iva026/SEG/source/Geog_obyv.pdfhttp://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-demografieMilena Lendererová, Karel Rýdl: Radostné dětství? (Paseka, 2006)Obrázek: http://www.freedigitalphotos.net/