Když máte potíže se zaměstnavatelem, máte se obrátit na místně příslušný inspektorát práce.
napsal diskutující v komentářích k článku o prodavačce - samoživitelce na blogu paní Gotterové.
Přistihla jsem se, že mu závidím tu naivitu (nebo snad cynismus?). Někteří z mých blízkých nedodržování právních předpisů v práci v posledních deseti letech poznávali na vlastní kůži, a bez výjimky se potkávali s tím, že přísnost kontrol záleží hlavně na významnosti zaměstnavatele. Bývali svědky falšování pracovních výkazů, nedodržování pracovní doby... a zametání důkazů pod kobereček den před "přepadovou" kontrolou.
Nejsnazší řešení právních problémů v práci je odchod na jiné pracoviště, shodují se dnes.
Stává se ovšem, že člověk je lapen hned v několika pastech byrokracie najednou - a to je právě ta pravá chvíle rozloučit se s ideály o kontrolních a jiných úředních orgánech.
Před několika (relativně hodně) lety jsem na sebe vzala závazek, který mě nutil najít si místo s vyšším platem, než jaký jsem měla jako sekretářka firmy prodávající velké stroje. A jako z udělání mi padl do oka inzerát jednoho zahraničního zastupitelství, které hledalo zaměstnankyni. Mně padl do oka inzerát, já padla do oka těm, kdo zaměstnankyně přijímali. Vstoupila jsem do služeb velvyslanectví Pouštní říše. Nebylo, nač si stěžovat. Zacházení s pracovníky tu bylo převážně korektní, nadřízení milí, kultivovaní, kolegové příjemní, práce nenáročná a pouhých šest hodin denně trvající, prostředí příjemné.
Jak už to tak v diplomatických službách bývá, státem vysílaní pracovníci diplomatických misí se v úřadech příliš dlouho neohřejí. Dva, tři, čtyři roky - a šup, jedou jinam. Na jejich místo nastupují jiní. Každý má jiné představy o tom, jak práci vést, jiné zkušenosti a jiné ambice.
Situace se měnila pomalu. Pár let trvalo, než došlo k tomu, že kolegyně samoživitelka nemohla získat razítko na formulář žádosti o přídavky na děti, "pokud neuklidí panu X. doma". Kolegyně samoživitelka sice mohla úklid u pana X. odmítnout,s přídavky se rozloučit a odejít středem, ale věděla, že v jejím věku, se třemi dětmi a s bývalým manželem hledaným policií pro patnáctileté neplacení alimentů by těžko sháněla jinou práci na zkrácený úvazek... takže raději panu X. uklidila a na nějaké "odcházení středem" ani nepomyslela.
Podobně na tom byli řidiči, pracující často i dvanáct nebo víc hodin denně, nezřídka i o svátcích a o víkendech, bez proplácení přesčasů.
Toho roku, kdy jsem otěhotněla, se dovolená, čítající původně třicet pracovních dnů, smrskla na třicet dnů kalendářních. Dovolená od pondělí do pátku se začala počítat jako devět dnů - pěkně včetně přiléhajících víkendů (to by tak hrálo, mít dovolenou během týdne a ještě se jen tak doma válet o víkendu, zadarmo!). Tahle inovace toho roku měla i zpětnou platnost, takže kdo už si nějakou tu dovolenou vybral předtím, připočítali mu k ní - nově - i víkendy.
"A co mateřská dovolená?" tázala jsem se.
"Mateřská dovolená není," sdělil mi kolega, vyslán nadřízeným, "můžeš mít osm týdnů, včetně své řádné dovolené."
Našla jsem zákoník práce Pouštní říše a nestačila se divit: Víkendy se do dovolené nepočítají. Přesčasové hodiny jsou limitované a honorované dvojnásobně. Mateřská dovolená existuje - s plným platem 30 dnů před porodem a 40 dnů po něm, a šest měsíců celkem, vyžaduje-li to zdravotní stav rodičky.
Kontaktovala jsem Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Napsali mi dopis, že zastupitelské úřady jsou povinny dodržovat český pracovně-právní řád - na konci listu stála jasnozřivá douška, že pro české zaměstnance neexistuje způsob, jak se domoci svých práv na subjektu s diplomatickou imunitou.
"Tak jak je to s tou mateřskou dovolenou?" ptala jsem se, ve světle zjištěného, znovu. Nadřízení, zřejmě z jiných kanálů již informovaní o mém neloajálním dotazu vzneseném na české úřady, přistoupili ke "kárnému opatření": "Zjistili jsme, že na české zaměstnance se nevztahuje ani český zákon, ani pouštní. Jste podrobeni výhradně neveřejným směrnicím našeho ministerstva. Tyto směrnice říkají, že v souvislosti s porodem máte nárok vybrat si svou řádnou třicetidenní dovolenou."
Peněžitá pomoc v mateřství, lidově zvaná "mateřská", je vyplácena na základě potvrzení zaměstnavatele, že žena mateřskou nastoupila. Když jsem přestala, 3 týdny před porodem, chodit do práce, přestal za mě zaměstnavatel platit zdravotní a sociální pojistné... aniž by můj odchod na "mateřskou dovolenou" ohlásil, nebo orazítkoval ono potvrzení.
"Nemůžu to potvrzení něčím nahradit?" ptala jsem se, už bez platu a bez mateřské, úřednic na správě sociálního zabezpečení. "Co když mi ho vůbec nedají?"
"Jakto, nedají? To vám musí dát! Jinak je můžete dát k soudu!"
"Nemusí mi dát nic a k soudu je dát nemůžu, mají diplomatickou imunitu... tak co můžu dělat?"
"Zkrátka to z nich musíte nějak dostat, my vám to můžeme vyplatit až jeden rok zpětně, ale k tomu musíte mít to potvrzení..."
Telefonát na Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.
"Aha, tak to my jim pošleme dopis," slibovalo sluchátko.
Dva týdny se nedělo nic. Volala jsem na ministerstvo znovu. "Víte, on to s tím dopisem nebyl tak úplně nejlepší nápad... Když to je vlastně jen vaše tvrzení, ničím nepodložené..."
"Nepodloženě", bez razítek, nastoupila jsem zpátky do práce 30 dnů po porodu. A to byl teprve začátek.
(Pokračování)
Fotografie v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
