Tak dlouhý dopis

"Žena je hlavní a základní kořen národa, kmen, na nějž roubujeme náš vklad do společnosti a z něhož vyrazí květy. Musíme ženy povzbuzovat, aby se více zajímaly o osud své země. Vždyť i ty, která reptáš, jsi dala přednost svému manželovi, své třídě, svým dětem před věcmi veřejného zájmu. Jestliže ve stranách aktivně pracují jenom muži, proč by mysleli na ženy? Je lidské ukrojit si při dělení koláče větší porci."    

Mariama Ba (*1929 - †1981) , dcera jednoho z prvních ministrů nezávislého Senegalu, neměla nikdy získat vyšší vzdělání. Po matčině smrti se jí ujala rodina zesnulé a ta pro ni, ač Mariama patřila mezi nejlepší studentky francouzské základní i koranické školy, s žádnou další kariérou nepočítala.
Mariaminu otci se podařilo příbuzné přemluvit, aby dcera směla ve studiích pokračovat: Mariama nastoupila do učitelského ústavu v Rufisque a začala psát.
 
V osmnácti letech se provdala za Obeye Diopa, během své učitelské kariéry mu porodila a po rozpadu manželství sama vychovala devět dětí. Přes špatný zdravotní stav a další nesnáze se angažovala v nejrůznějších sdruženích, přispívala do místních periodik a psala knihy.
 
Ve světě získala pozornost novelou Tak dlouhý dopis, která jí v roce 1980 ve Frankfurtu vynesla literární cenu Noma - pouhého půl roku předtím, než spisovatelka podlehla rakovině.
 
Hrdinky knihy Tak dlouhý dopis, Ramatoulaye a její přítelkyně Aissatou, se na zhruba stodvaceti stránkách vypořádávají s rodinným právem, s okovy dávných zvyklostí, s polygamií.
 
Ramatoulaye právě ovdověla; její manžel se krátce předtím oženil s vrstevnicí vlastní dcery a na funkci v původní rodině úplně rezignoval. Jediné, co po něm zbylo, je hypotéka a a nepatrné dědictví, o které se handrkuje dcera starší vdovy se svou bývalou spolužačkou, druhou vdovou po otci.
 
("Vypůjčit si čtyři miliony nebylo, vzhledem k jeho privilegovanému postavení, nijak obtížné, a tak mohl poslat madam tchyni a jejího manžela do Mekky, aby získali titul Hadža a Hádží; a také mohl kdykoliv vyměnit Alfu Romeo za nový vůz pokaždé, když jej Binetou třeba jen trošinku nabourala. Teď jsem také pochopila hrůzostrašný význam toho, že Modou vypověděl náš společný bankovní účet. Chtěl finanční odluku, aby měl volné ruce. A jelikož Binetou kvůli němu přerušila školní docházku, vyplácel jí měsíčně padesát tisíc franků jako řádný příjem. ...Madam tchyně teď tímto papírem mávala, protože byla pevně přesvědčena, že tyto peníze jí musejí být i po Modouově smrti vypláceny z dědictví.")
 
 
Ramatoulaye se ve vzpomínkách vrací k tomu, jak se s manželem seznámila. Jak odmítla muže, který ji miloval a za kterého ji rodiče chtěli provdat ("Slyším, jak mi matka přesvědčivým hlasem radí: žena se má provdat za muže, který ji miluje, nikdy za muže, jehož miluje ona; to je tajemství trvalého štěstí.") a jak bojovala o možnost společného života s Modouem, kterého ji příbuzní rozmlouvali.
 
("Naše svatba se obešla bez věna a bez okázalosti, sledována nesouhlasnými pohledy mého otce a bolestným rozhořčením zklamané matky, provázena jízlivými poznámkami mých překvapených sester, a to v našem městě, jež oněmělo úžasem.")
 
Aissatou byla v opačné situaci - šlechtická rodina jejího nastávajícího se nechtěla smířit s tím, že si Mawdo vybral manželku z cechu kovářů ("pozdvihl tě na svou úroveň, on, syn princezny, tebe, dítě kovářských výhní. Z odmítavého postoje své matky si nic nedělal.") a brzy přišla na způsob, jak zbloudilého syna přivést na správnou cestu.
 
("Jednoho krásného dne teta Nabou zavolala Mawda a řekla mu: "Můj bratr Farba ti dává malou Nabou za manželku, aby mi důstojně poděkoval za to, že jsem ji vychovala. Jestli si ji nevezmeš za ženu, nikdy se z toho nevzpamatuji. Hanba zabíjí rychleji než nemoc."
Věděla jsem o tom, Modou to věděl. Jenom ty, Aissatou, jsi neměla nejmenší podezření a pořád jsi jen zářila.
A protože jeho matka už stanovila datum sňatku, našel Mawdo konečně odvahu říct ti to, co si všechny ženské šuškaly: máš spolumanželku.
"Matka je stará. Životní otřesy a zklamání oslabily její srdce. Když tím dítětem opovrhnu, zemře. Teď mluvím jako lékař, nikoli jako syn. Jen považ, syn by zavrhl dceru jejího bratra, kterou sama vychovala! Jaká hanba před celou společností!"
A tak se tedy Mawdo, aby "neviděl svou matku umírat hanbou a zármutkem," rozhodl odebrat na svatební noc. Co zmůže Mawdo Ba tváří v tvář této neoblomné matce, jejíž nitro, v němž zkameněla morálka dávných časů, sežehly staré kruté zákony?")
 
Zklamaná Aissatou vyslechla bezpočet nabádání k trpělivosti a k braní ohledů na zájmy dětí; přesto se rozhodla jinak ("Vzdávám se tvé lásky, tvého jména. Oděna do jediného přijatelného roucha, jímž je důstojnost, jdu dál svou cestou. Sbohem.").
 
Pro Ramatoulaye těžké časy nesnadného rozhodování ještě neskončily: musí se vypořádat s řadou nevítaných uchazečů o ruku a najít způsob, jak odpovědět na nabídku k sňatku od Daoudy Dienga, kterého kdysi odmítla a který ji sice stále miluje, ale je už ženatý s jinou. Musí řešit i těhotenství neprovdané dcery. ("První otázka, která při takovémto objevu přijde člověku na mysl, zní: Kdo? Kdo je původcem této  krádeže, protože krádež to je, kdo je původcem této újmy, protože újma to je! Kdo se odvážil? Kdo...? Kdo...?").
 
Ale ani při všech potížích nesmí vdova na prahu stáří zapomenout na hlavní cíl: vybrat si, jakou cestou se po manželově smrti dá.
 
"Navzdory všemu - navzdory zklamáním a ponižování - v sobě chovám naději. Vždyť právě ze špinavého a nepěkného humusu vyrůstá nová zeleň a já cítím, jak ve mně raší nové pupence."
 
 
Knihu Tak dlouhý dopis autorky Mariamy Ba vydalo v roce 2003 v překladu Věry Šťovíčkové-Heroldové nakladatelství BB/art.











Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz