Potkala jsem je v nákupním centru. Bylo jich šest: malý štíhlý Arab středního věku, baculatá dáma, od hlavy k patě v černém a tři nastrojené předškolní ratolesti. A služka, Asiatka ověšená taškami a snažící se udržet pod kontrolou děti, které se ji tu a tam pokusily kopnout.
Chvilenku jsem sledovala tu utahanou paní, snad Indku, už skoro středního věku, jak se za naprostého nezájmu svých zaměstnavatelů pokouší zvládnout tu drobotinu humánními metodami.
Vnutila se mi vzpomínka na to, jak si jedna z dcer kteréhosi mého dávného zaměstnavatele vyrazila zub... A její maminka, i když byla doma, s šokovanou a krvácející holčičkou k zubaři poslala řidiče a chůvu.
Pak jsem si vzpomněla na jiného ze svých zaměstnavatelů, který měl pákistánského kuchaře. Kuchař onemocněl rakovinou; operace byla nevyhnutelná, a my obden telefonovali do nemocnice, jestli už by ho nemohli pustit – sice to, ano, platila státní pokladna, ale přece se na útraty království nebude léčit nějaký Pákistánec! Co na tom, že léčbu mu má podle smlouvy hradit zaměstnavatel... A tak jsme tenkrát telefonovali, dokud se nám nepodařilo přesvědčit ošetřujícího lékaře, že kuchař odletí do Perského zálivu - "ano, má tam zajištěno přijetí v nemocnici. Ano, veškerou lékařskou péči. Ano, už tam na něj čekají. Hlavně, prosím, nezapomeňte přiložit lékařskou dokumentaci", posadili kuchaře s výpovědí v ruce na letadlo a šupem ho vrátili domů. Do Pákistánu, bez peněz.
Zemřel měsíc nato.
Ve státech Perského zálivu jsou zaměstnány miliony zahraničních pracovníků z Pákistánu, Filipín, Indie, Nepálu, Indonésie, Eritreje a dalších zemí.
Chtějí pracovat. Chtějí pomáhat svým rodinám... a tak zaplatí agenturám za kurs a zprostředkování zaměstnání - někde až tisíc dolarů. Absolvují kurs, kde se lidé z extrémně chudého prostředí naučí, jak používat roztok na čištění odpadů, jak splachovat záchod nebo jak přebalit dítě. Dostanou smlouvu (o níž nevědí, že většina z ní neplatí) a letenku. A naději, že vložené (většinou povypůjčované) peníze se brzy vrátí. Naději, bohužel, často zklamanou.
Je běžné, že v hostitelských rodinách pracují i dvaadvacet hodin denně, sedm dnů v týdnu, za mzdu nižší než 200 dolarů měsíčně. Je normální, že nemají žádné volno, že jejich cestovní pasy jsou zadržovány, že mnohdy nedostávají vůbec žádný plat – ten je jim "uschováván" u zaměstnavatelů a v době, kdy má být vyplacen v celkové výši, se zaměstnancům občas stávají "nehody" – věřitelka třeba ve třetím patře neopatrně myje okna a neštěstí je hotovo... Nikdo se nepozastavuje nad tím, že pomocnice v domácnosti jsou uráženy, bity a znásilňovány. Pokud se svým zaměstnavatelem otěhotní, bývají obžalovány z trestného činu smilstva.
Jejich zastupitelské úřady se mnohokrát vůbec nedovědí, že občan je zadržen, uvězněn nebo hospitalizován. Když zemřou, stává se, že zpátky do vlasti dorazí jejich těla bez některých orgánů. Někdy jsou orgány odebírány i živým zahraničním pracovníkům, bez jejich vědomí.
Indonésanka Nour Miyati přišla o prsty na rukou a nohou v důsledku gangrény poté, co ji její zaměstnavatel zamkl a neumožnil jí přístup k jídlu ani k lékařskému ošetření (o vykopnutých zubech a poškozeném oku nemluvě). Když na něj v roce 2006 podala stížnost, byla odsouzena k devětasedmdesáti ranám bičem za křivé obvinění. Teprve letos soudy rozsudek přehodnotily a paní Miyati přiznaly odškodné ve výši 670 dolarů - jen zlomeček částky, jaké jsou v podobných případech vypláceny občanům Saúdské Arábie. Její zaměstnavatelka bude potrestána pětatřiceti ranami bičem za týrání služebné).
Před dvěma lety byli v Saúdské Arábii svými zaměstnavateli brutálně ubiti indonéští zaměstnanci Siti Tarwiyah Slamet a Susmiyati Abdul Fulan; další dva skončili s vážnými zraněními na jednotce intenzivní péče. Za napadením zaměstnanců stálo podezření, že uřknuli člena rodiny svých "sponzorů".
Paní Manel ze Srí Lanky v Saúdské Arábii zemřela "při neobjasněné nehodě" poté, co jí zaměstnavatel dlužil plat za několik měsíců.
Další indonéská služebná přišla kvůli mučení svými zaměstnavateli o obě ruce a nohu.
Anista Marie ze Srí Lanky, která deset let nedostala plat, už nechce čekat na spravedlnost; chce jen sehnat peníze, aby se mohla vrátit domů a uvidět znovu své děti.
Takových případů jsou tisíce - většinou jde o pracovníky a pracovnice z Pákistánu, Bangladéše, Srí Lanky, Indie a Nepálu - a změny přicházejí pomalu.
Ostrovní stát Katar letos přijal alespoň zákon, podle něhož už zaměstnavatelé nesmějí svým zahraničním zaměstnancům zadržovat pasy. Mnoho dalších zemí ale s podobným krokem váhá... A zařazení "domácích zaměstnanců" pod zákoníky práce je na Blízkém východě stále v nedohlednu.
Zdroje:
http://www.migrant-rights.org/
http://weekly.ahram.org.eg/2007/847/eg10.htm
http://makkah.wordpress.com/2007/09/09/saudi-arabia-migrant-domestics-killed-by-employers-saudi-arabia-prt-migran-dibunuh-majikan/
http://www.hrw.org/en/news/2008/05/20/saudi-arabia-nour-miyati-denied-justice-torture
http://www.wsws.org/articles/2006/may2006/mane-m11.shtml
http://archive.gulfnews.com/articles/07/09/16/10154036.html
http://www.arabnews.com/?page=1§ion=0&article=101322&d=18&m=9&y=2007&pix=kingdom.jpg&category=Kingdom
http://www.arabianbusiness.com/548219-foreign-embassies-welcome-qatar-sponsorship-laws
