"Sexuálně přenosné známky"

Ředitelka základní školy na dakarském předměstí, paní Magette Mbow, věří, že dívky by měly mít stejný přístup ke vzdělání jako chlapci. Když osmiletá Aissata přestala chodit na hodiny, vypravila se paní ředitelka k Aissatě domů - předpokládala, že rodiče si holčičku - jak to někdy bývá -  chtějí nechat doma, aby pomáhala s domácností nebo některému z rodičů s prací. S tím, co na místě zjistila, ale nepočítala: Aissatini rodiče zemřeli a ona teď žila se slepou babičkou. "Vodí mě žebrat," řekla stará dáma ředitelce. "Nemůže jít do školy: neměly bychom co jíst."

I takové jsou překážky, ležící v cestě plnění ambiciózního plánu senegalské vlády Základní škola pro všechny.

 

Státní vzdělání je v Senegalu bezplatné (ač mnoho základních škol vyžaduje zaplacení registračního poplatku ve výši cca 70 Kč ročně) a povinné. S ohledem na případy, jako je Aissatin, na administrativní nepořádek a souběžně působící jiné druhy vzdělávání ale posílání dětí do škol nebývá vyžadováno.Možná je dalším důvodem i to, že na jednoho učitele připadá něco přes 50 žáků; místa není dost pro všechny.

Zvyšování gramotnosti a prohlubování vzdělání zůstává i tak prioritou:  pro děti od 9 do 14 let které z nějakého důvodu do školy evropského typu nechodily vůbec nebo málo, existují literalizační programy, a podobné vzdělávací akce jsou i pro stejně znevýhodněné osoby od 15ti do 55 let.Přesto, že vzdělávací plány se daří plnit (úměrně k obětem - v roce 2005 investoval Senegal do školství 19% rozpočtu, respektive téměř 5,5% HDP) a dnes je v základních školách zapsáno přibližně 80% dětí, na střední školy (z nichž první byla v zemi založena v roce 1965) se ani letos nedostane zdaleka tolik dívek, jako chlapců. Rodiče si myslívají, že u chlapců na vzdělání záleží víc - to oni budou jednou živiteli rodin a zaopatřovateli starých rodičů; v zemi, kde neexistuje spolehlivé státní sociální zabezpečení, je to role víc než důležitá. Ale dívky?"Holkám škola nejde," proslýchá se. Inu, ovšem, že nejde. Když dívka chodí do školy tři dny v týdnu a zbývající dva pracovní dny prodává na trhu, fouká kovářským měchem, pere nebo pracuje na poli, je samozřejmé, že jí probíraná látka unikne a projeví se to na výsledcích."Holkám je škola k ničemu," myslí si rodiče často, "vdají se, mají děti a k čemu pak všechno učení." (To je, mimochodem, názor, který jsem slyšela i v Česku. Od Čechů.) To bývá pravda. Mnoho dívek v Senegalu se vdá ještě před nástupem na střední školu; další se během školního roku stanou svobodnými matkami a studium už nedokončí. Z těch, které přece vystudují, se jen málokterá uplatní na odpovídající pozici: zatímco v městech probíhá hnutí za rovné zastoupení mužů a žen v politice a dalších oblastech veřejného života, na venkově pracují muži i ženy stále stejně: v zemědělství a rybolovu."Škola je daleko," strachují se rodiče, "copak můžu na takovou cestu denně posílat holčičku?" A, navíc, "škola dívky zkazí" (na tom něco je: 10,4% dívek se ve škole naučí kouřit) a "není v ní bezpečno." A v tom mají také pravdu: 20% znásilnění dívek školního věku páchají učitelé. 40% studentů o násilí ve škole alespoň slyšelo."Profesor mě požádal, abych mu pomohla zanést domů nějaké věci. A když jsme byli u něj, znásilnil mě," vypráví se slzami v očích patnáctiletá Aida, studentka dakarského gymnázia v Parceilles Assainies."Takové věci se stávají, a rodiče se většinou nic nedozvědí; stydíme se jim to říct. Máme strach z profesorů a jejich pomsty; některé dívky radši změní školu, než by udaly násilníka."

Sedmnáctiletá Jeanette z lycea Blaisse Diagne v Dakaru má na věc jiný názor: "Ano, jsou profesoři, kterým je lépe se vyhnout, ale je to i na studentkách. Chodí provokativně oblečené, píšou profesorům milostné dopisy, nadbíhají jim, aby měly lepší výsledky; u nás na škole se tomu říkalo "sexuálně přenosné známky."

Gymnazijní profesor francouzštiny se domnívá, že "odpovědnost leží na obou stranách. Aniž bych chtěl násilníky z řad profesorů hájit, jsou vyučující často mladí, nezkušení, nepřipraveni na obtěžování ze strany žákyň. Rychle může dojít ke kontaktům, které přesahují rámec vztahů učitele a žáka."

 

Otec rodiny vidí problém ve výchově: "Je potřeba, aby mezi rodiči a dětmi nebylo žádných tabu. Dcery mi ukazují milostná psaníčka od chlapců, a kdyby se něco dělo, dozvěděl bych se to. Mé dcery vědí, co od nich chci."Skandály se sexuálním zneužíváním žákyň nicméně velmi škodí snaze vlády o popularizaci školství pro dívky. Navíc každé třetí senegalské dítě začíná mezi desátým a čtrnáctým rokem svou profesní dráhu, nejčastěji jako učeň (bez nároku na plat) v obchodě nebo nějaké dílně, a to i přesto, že zákon zakazuje zaměstnávání osob mladších osmnácti let a učňů nebo učnic pod šestnáct.Za těchto podmínek povede k absolutní účasti na školní docházce v Senegalu zřejmě ještě dlouhá cesta.Obrázek v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/

www.childinfo.org/files/WCAR_Senegal.pdf

http://www.unicef.org/french/infobycountry/senegal_26018.html
http://www.guardian.co.uk/education/2007/aug/21/schoolsworldwide.schools