"Tak se napij," nabádal mě můj senegalský společník za pokladnami v dakarské samobsluze.
Rtuť na teploměru by šplhala někam ke třicítce (kdybychom teploměr měli) a já jsem toužila po vodě k pití. Ale takhle veřejně? O ramadánu?
Nakonec jsem si našla kouteček za dveřmi restaurace, kde mi nepřipadalo tak nezdvořilé přihýbat si, když všichni okolo mě trpí žízní.
.
Byla jsem bezpochyby jedinou tak útlocitnou osobou široko daleko. Můj průvodce nevypadal ani trošku pobouřeně a z těch, kdo moje počínání ve zmíněném koutečku zahlédli, se na mě nikdo ani nezadíval.
.
Nějak jsem si na to nemohla zvyknout: na slečnu, pojídající svou svačinku za bílého dne na dvorečku před nevšímavými zraky všech postících se ("teď se nepostím," pravila na vysvětlenou ta menstruující dívka), na prodavačku buráčků v cukru, která mi o pár dnů dřív u pošty v centru města nabízela své zboží na ochutnání, která po mém odmítnutí a kamarádově vysvětlení, že držím půst, nevzrušeně pokývla – "aha" – a slupla arašídku sama.
.
Jaká změna po ramadánových zkušenostech z velvyslanectví Pouštního království, kde věřící pouštní zaměstnavatelé nestrpěli v době půstu ani pohled na zavřenou láhev s vodou, natož na potravu na stole nevěřícího zaměstnance! Všechno jídlo a pití muselo být sklizeno z dohledu a zákaz veřejného požívání nápojů a potravin (nebo provokace jejich vůní) na pracovišti nepřipouštěl diskusi.
.
Když o pár let později mezi zaměstnance pouštního zastupitelství přibyla Češka, která v Pouštním království pobývala, dověděli jsme se, že v domovské zemi našich nadřízených vás – byť nevěřícího – v době ramadánu v Pouštním království zatknou a uvězní i za žvýkání žvýkačky.
.
Marně jsem přemýšlela, jak se to shoduje s tak často proklamovaným "účelem půstu": přiblížení se trpícím chudým lidem a jejich pocitům, když si nemohou koupit jídlo a pití.
.
Ne že by všichni senegalští muslimové, s nimiž jsem se měla tu čest setkat, byli pověr a omylů prostí. O rok dřív jsem se od jiného známého dozvěděla, že v období půstu - od úsvitu do soumraku - se věřící nesmí koupat. Prý proto, že se postí celé jeho tělo, a tak si půst nesmí ulehčovat koupelí.
.
Podobně bizarní nařízení bylo, aby se žena, která je v místnosti s modlícím se mužem (i za ním, a tedy neviděna) zahalila.
.
A v debatě o choulostivých náboženských tématech jsem vyslechla nepravdivé, leč nevyvratitelné poučení, že kažá denní sexuální aktivita (tedy i ta bez ejakulace či penetrace) ruší muslimův ramadánový půst.
.
Ten rok byl mým posledním "ramadánovým" na šňůrce devíti nebo deseti předešlých let, protože o ramadán později se mi, opět v Senegalu, dostalo bolestivého poučení, že nemůžu zůstávat delší dobu bez pití.
.
Když začalo být jasné, že se ani časem asi nic nezmění, zajímala jsem se o to, jak v českých podmínkách půst nahradit. Základní regule praví, že ten, kdo se ze zdravotních důvodů nemůže postít, má nakrmit "třicet chudáků" takovým jídlem, jaké jídává sám.
.
Byla jsem sotva pár týdnů novomanželkou a můj rozpočet zrovna nevybízel k hýření. Dotazovaný činitel pražské islámské nadace mi vysvětlil, že nepostící se muslim má nadaci zaplatit 3000 Kč, které nadace použije na vaření ramadánových večeří.
.
"Ale... tři tisíce? Není to nějak moc, za třicet večeří?" zdálo se mi tenkrát. Tří tisícovek tenkrát nedosahovaly (ani nemohly) naše výdaje za všechna jídla pro dvě osoby na měsíc.
.
"Stovku za jedno jídlo? To dáš přece doma za jedno jídlo ještě víc, než jen stovku," přesvědčoval mě, trochu už rozčileně, ten dobrý muž, jehož výdaje za krmi byly asi mnohem vyšší, než naše.
.
Nehádala jsem se s ním. Ověřila jsem si, už jinde, správnost své domněnky, že ke "krmení chudáků" mám použít pokrmy srovnatelné s mnou požívanými, a zakoupila základní potraviny pro "chudáky" někde úplně jinde, než v Praze.
.
Letos by ovšem bylo na místě poskytnutí něčeho více, než jen třiceti večeří. Senegalští prodejci si stěžují, že lidé nenakupují tak jako v minulých letech – ramadán je chudý. Ceny základních potravin – rýže, cukru, mléka, chleba - i plynu k vaření vystoupaly do závratných výšin. V praxi to znamená, že jsou srovnatelné s těmi, za které se podobné zboží dá pořídit u nás... jenže naše kupní síla je dvacetkrát vyšší.
.
Většina Senegalců si rodinná setkání u svátečních večeří v tomto měsíci sice neodepře – rodiny a přátelé jsou velmi solidární a hladovět nikoho nenechají – ale na bohatosti tabule je raketový vzestup cen potravin znát.
.
Chudší svátky se nedotýkají jen muslimů: křesťané, kteří společně s muslimy ramadán a jeho konec slaví, pociťují finanční nesnáze v tomto období stejně nepříjemně.
.
Vyznavači obou náboženství jsou v zemi ostatně natolik spřízněni, většinou i pokrevně, že se ne vždycky dá přesně určit, kdo je muslim a kdo křesťan, protože i když muslim konvertuje ke křesťanství či naopak, jeho rodinné a přátelské vazby s "tou druhou" komunitou zůstávají zachovány.
.
Velkou část žáčků v katolických školách tvoří muslimové, a půst senegalských katolíků nespočívá v odmítání masa, ale ve vystříhání se jídla a pití od rozbřesku do západu slunce. Domy křesťanů jsou vybaveny modlitebními koberečky pro muslimské přátele a příbuzné, a muslimové vědí, kde svým křesťanským přátelům koupit sošky světců. Ramadánové večeře se konají i v domácnostech křesťanů a muslimové slaví Vánoce (noční můru v Česku působících imámů). Muslimští představitelé se modlili za zesnulého senegalského kardinála (a vyvolali tím skandál, protože islám posmrtnou modlitbu za zemřelého nemuslima nedovoluje) a katoličtí činitelé v Senegalu ostře odsuzovali dánské karikatury. Nábožensky nestandardních situací by se našla celá řada – společný muslimsko-křesťanský hřbitov, muslimky provdané za katolíky (a jejich děti, které si svou cestu k Bohu vybírají), svatby, které se odehrávají nejprve v mešitě a pak i v kostele (či naopak).
.
Průměrnému muslimovi i průměrnému katolíkovi z něčeho takového vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Je přece potřeba oddělovat, vyčleňovat, stranit se, bránit se...
.
Jak ale po pětatřicetiletém manželství s katoličkou říká v článku Universal People pan Mustafa Ndoye, "jsme jen na různých cestách, které vedou k Bohu. "
.
Související články:
Ramadán a prodejná láska
Potěšte tchyni
Ramadán a dětské hladovění
Ramadán pro barmany
Ramadán pro katolíky
Milostný život o ramadánu
Článek publikován v roce 2009 na stránkách autorky http://manzelka.bloguje.cz
Fotografie v perexu: Freedigitalphotos
