Že je půst o ramadánu povinný pro dospělé a zdravé muslimy, je známo. Méně se už mluví o dětech, které se během postního měsíce zdržují potravy nedobrovolně.
Mesita v malijském Djenne, zal. ve 13. stol.
V časném ramadánovém odpoledni jsou ulice dakarské čtvrti Cité des eaux plné dětí. Jindy by děti v tuhle dobu zasedaly k obědu; dneska jídlo vynechávají. Některé před rodiči půst schválně předstírají, další se snaží ho dodržovat, jako jedenáctiletá Fatoumata: "Snažím se postít podle svých možností. V mém věku je to ještě trochu těžké, ale pokouším se zvyknout si na to."
Jiné děti na výběr vůbec nemají. Desetiletý Ndiaga s fotbalovým míčem přiznává: "Kdybychom se nepostili, stejně bychom neměli co jíst, leda tak zbytky od večeře nebo sombi, a to už je lepší držet půst."
Teta malé Fatoumaty, která posedává opodál, vysvětluje: "Nevaříme zvláštní oběd pro děti, děláme až jedno večerní jídlo pro všechny. Ale snažíme se dát přes den něco těm, kteří ještě nejsou ve věku vhodném pro půst."
K nevelké radosti dětí to "něco" nebývá obvyklý oběd. "Často dostávají kysané mléko nebo kaši," upřesňuje paní Agne, a osmiletá holčička si stýská, že by ráda nějaké jídlo s rýží: "každý den jíst rýžovou kaši nebo čákri, to se brzy omrzí". A teta přiznává, že oběd zvlášť pro děti nevaří, protože jí to nedovoluje rodinný rozpočet. "Obyčejně schováme něco od večeře a dětem to na druhý den ohřejeme."
V lépe situovaných domácnostech jsou podobné praktiky nemyslitelné.
Pan Amadou Diallo se novinářům svěřil s tím, že v jeho domě se pro děti přes den vaří. "Sám dávám peníze na jejich jídlo; je povinností každého rodiče starat se o výživu potomků, ramadán neramadán. Děti s námi před východem slunce snídají chleba, pak mají svůj oběd a po západu slunce se musí navečeřet s dospělými." U Diallů se stává, že se děti chtějí přes den postít, ale rodiče jim brání: "Je pochopitelné, že děti mají snahu co nejdřív se zapojit do jednoho z pilířů víry, ale nesmí to ohrozit jejich zdraví," podotýká pan Diallo, a jeho šestiletý syn se směje: "Někdy se postím až do oběda, najím se a pak držím půst zase až do západu slunce, s dospělými." Jeho sedmnáctiletá sestra, která už ramadánové povinnosti dodržuje, připouští: "U nás vařím oběd pro děti já, ale vím, že v sousedství dostávají děti zbytky po dospělých," a otec ji doplňuje: "To proto, že dělat zvláštní oběd pro děti zvyšuje náklady na stravu." Pan Diallo sice toto vydání navíc unese, ale ve městech si podobný luxus může dovolit stále méně rodin.
Prodejci si, letos stejně jako vloni, stěžují, že lidé nenakupují tak jako v minulých letech – ramadán je chudý. Ceny základních potravin – rýže, cukru, mléka, chleba - i plynu k vaření vystoupaly do závratných výšin. V praxi to znamená, že jsou srovnatelné s těmi, za které se podobné zboží dá pořídit u nás... jenže naše kupní síla je dvacetkrát vyšší.
Většina Senegalců si rodinná setkání u svátečních večeří v tomto měsíci sice neodepře – rodiny a přátelé jsou velmi solidární a hladovět nikoho nenechají – ale na bohatosti večerní tabule je raketový vzestup cen potravin znát.
Chudší svátky se nedotýkají jen muslimů: křesťané, kteří společně s muslimy ramadán a jeho konec slaví, pociťují finanční nesnáze v tomto období stejně nepříjemně.
Vyznavači obou náboženství jsou v zemi ostatně natolik spřízněni, většinou i pokrevně, že se ne vždycky dá přesně určit, kdo je muslim a kdo křesťan; i když muslim konvertuje ke křesťanství či naopak, jeho rodinné a přátelské vazby s "tou druhou" komunitou zůstávají zachovány.
Velkou část žáčků v katolických školách tvoří muslimové, a půst senegalských katolíků nespočívá v odmítání masa, ale ve vystříhání se jídla a pití od rozbřesku do západu slunce. Domy křesťanů jsou vybaveny modlitebními koberečky pro sváteční cestu do mešity či pro muslimské přátele a příbuzné, a muslimové vědí, kde svým křesťanským přátelům koupit sošky světců. Ramadánové večeře se konají i v domácnostech křesťanů a muslimové slavívají Vánoce (noční můru v Česku působících imámů). Muslimští představitelé se modlili za zesnulého senegalského kardinála (a vyvolali tím skandál, protože islám posmrtnou modlitbu za zemřelého nemuslima nedovoluje) a katoličtí činitelé v Senegalu ostře odsuzovali dánské karikatury. Nábožensky nestandardních situací by se našla celá řada – společný muslimsko-křesťanský hřbitov, muslimky provdané za katolíky (a jejich děti, které si svou cestu k Bohu vybírají), svatby, které se odehrávají nejprve v mešitě a pak i v kostele (či naopak).
Průměrnému muslimovi i průměrnému katolíkovi z něčeho takového vstávají hrůzou vlasy na hlavě.
Jak ale po pětatřicetiletém manželství s katoličkou říká v článku Universal People pan Mustafa Ndoye, "jsme jen na různých cestách, z nichž obě vedou k Bohu. "
Více a lépe: http://www.seneweb.com/news/article/34830.php
Související články:
Nekrmit, nesahat
Ramadán a prodejná láska
Milostný život o ramadánu
Ramadán pro katolíky
Fotografie: Hugues@ Flickr
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
