Málo se změnilo od doby, kdy se moderátorka BBC omlouvala za svůj výrok, jímž se v ranním rozhlasovém pořadu dotkla barvy kůže černošské minority.
Paní Kennedyová tam tehdy promlouvala o dětech, které musí za tmy nosit viditelné oděvy. "Nejde ale jen o děti," dodala. "Víte, co se mi včera stalo? Byl to černý chlapík. Naštěstí otevřel pusu, aby zívnul či tak nějak, a já ho uviděla. Měl černý klobouk, černé oblečení a byl zkrátka neviditelný," svěřila se.
Za ta slova si vysloužila vlnu protestů, a příštího dne se musela posluchačům omluvit. Nebyl to prý první výrok, kterým se citů menšin dotkla. V roce 2000 například komentovala výkony černošských atletů. Jejich úspěch přisoudila tomu, že jsou od přírody zvyklí utíkat před lvy. (Celá zpráva tady.)
Četla jsem to a snažila se pochopit člověka, který je dotčen tím, že barva jeho pleti pohlcuje více světla. Pochopit, jak někoho může pohoršit troufalý fyzikální zákon, který způsobil, že v horších světelných podmínkách člověk v tmavém oblečení a s tmavou pletí není dobře vidět.
A kladla si otázky.
Neměl by takový jedinec požadovat spíš omluvu od svých rodičů nebo od Boha, než od moderátorky, která jen do slov převedla nepopiratelné?
Změnilo se něco na viditelnosti černochů ve tmě, když se paní redaktorka omluvila?
Přijdou doby, kdy se budou lékárníci předem omlouvat blondýnám a blondýnům za to, že jim nabízejí opalovací krém s vyšším SF faktorem (protože kdoví, co tím možná chtějí naznačit!)?
Osmdesát let od vzniku négritude je neslušné mluvit o tom, že černoši jsou černí.
Je dokonce nezdvořilé nazvat černocha černochem, bez ohledu na kontext, jako by „být černoch“ bylo něco neslušného.
Barva pleti se tak postavila na roveň fyzickému nebo mentálnímu handicapu, a možná ještě nad něj.
Protestuje-li člověk proti tomu, aby byl nazýván černochem, sděluje tím světu, že „býti černochem“ považuje za něco ostudného.
Předstírání, že neexistují rozdíly (přinejmenším fyzické) mezi ekvatoriály, kavkazoidy, mongoloidy (nebo muži a ženami) i uvnitř všech těchto skupin, nepřinese „rasovou slepotu“ ani „rovné příležitosti“.
Pokud si lidé druhých váží, vtipkování netřeba zakazovat. Pokud respekt chybí, zákazy ho nevynutí.
Shodou okolností jsem se krátce před rozhlasovým skandálem něčeho podobného dotkla v jiném článku.
Pokud mohu z pohledu „jinobarevného cizince“ soudit - a já si té možnosti srovnání vážím jako daru - společnost v Senegalu je vcelku mnohem míň xenofobní, než ta naše. Přesto jsou tam rasové a národnostní vtípky rožšířené mnohem víc, než v Evropě; kdysi jsem v Dakaru shlédla jistou televizní show, kde si komik tropil žerty z Arabů, Číňanů, Francouzů a Afričanů – nesenegalců – všech nápadných minorit, které v zemi žijí. Parodoval jejich mluvu a zvyky a celý jeho výstup by se dal nazvat jako „velmi politicky nekorektní“.
Byla jsem v šoku, a nikdo nechápal proč. Co je na tom špatného? Číňani šišlají, Maurové chrochtají a nosí turbany.
No bóže, vždyť je to pravda... Kde je kdo uráží?
Pomalu v každé televizní hře jsou karikovány tamní národnosti: objevují se tam hýkaví Fulbové s holí, okloboukovaní prostoduší Mandžakové a vychytralí wolofští podvodníci. Nikoho to nepohorší, všichni se dobře baví.
Při setkání s ďolským kamarádem mu lze poklepat na rameno a pronést něco ve smyslu „tak co, ty kluku divošská, co je nového tam u vás v těch lesích? Ještě si kradete dobytek?“
...Zkouším si představit, jak tady s podobnými slovy klepu na rameno Romovi a v žertu přidávám něco o zlodějích slepic...
Ilustrace v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
(část tohoto textu publikována v roce 2007 tamtéž)
