Znovu dnes navazuji na sérii pana Libichera o filmařích a filmech muslimských zemí, abych se zaměřila nejen na tvůrce, ale i na témata a jejich zpracování.
Nepřehlédnutelnou hvězdou malijského kinematografického nebe je již téměř čtyři desetiletí režisér Souleymane Cissé. Ten v roce 1972 debutoval krátkým filmem Cinque jours d´une vie (Pět dní života) ve zkratce popisujícím příběh studenta náboženství, z něhož se po příchodu do města pomalu stává pouliční zlodějíček. O dva roky později Cissé uvedl slavné drama Den muso (Dívenka) o němé Ténin, která je znásilněna přelétavým nezaměstnaným a domýšlivým floutkem Sékou, s nímž pak zachovává milostný vztah. Když otěhotní, milenec se k ní ani jejímu dítěti nechce znát, dokonce ani poté, co jej matka Ténin nechá předvolat na policii. Ténin zjistí, že Sékou už má jinou, podpálí dům, v němž Sékoua i jeho novou milenku zavřela, a sama spáchá sebevraždu. Film Dívenka byl v Mali po tři roky zakazován ministerstvem kultury a režisér kvůli němu strávil kratší dobu ve vězení.Za film Baara (práce) o textilním inženýrovi, který je zavražděn vedoucím továrny, aby neprozradil to, co zjistil o korupci ve vedení, byl Cissé naopak oceněn na festivalu Fespaco v roce 1979. Další ocenění tamtéž získal i za film Finyé (Vítr), který vyprávěním o milostném příběhu mezi středoškolskými studenty z různých prostředí (vojenského a tradičního) poukazuje na rozkol mezi tradicí a modernitou. Studenti se účastní demonstrací proti falšování výsledků zkoušek, přičemž otec - voják stojí na straně vlády, zatímco otec - tradiční vůdce se přidá na stranu studentů. Ještě úspěšnější byl Cissé se svým nejznámějším filmem Yeelen (Světlo) o mladém fulbském bojovníkovi nadaném magickými schopnostmi, který u svého strýce hledá pomoc proti otci - čarodějníkovi. Yeelen se svým zpracováním více podobá malebným filmům burkinských a senegalských tvůrců než dosavadním "akčně" zaměřeným snímkům Cisseovým, a vzbudil pozornost i v Cannes - roku 1987 zaň Cissé obdržel Cenu poroty.Zatím posledním, poněkud zdlouhavým Cisseho filmem je loňský Min ye (Kdo jsi) o skomírajícím manželství stárnoucí dvojice Mimi a Issy, kde Mimi je náročná, věčně nespokojená žena. V době, kdy je její žárlivý manžel Issa zaměstnán druhou ženou nebo jinými povinnostmi, setkává se Mimi s milencem Abbou, rovněž už dvakrát ženatým, jehož manželky také nejsou Abbovými pletkami nijak nadšeny. Materialistická Mimi je falešná ke všem a všichni ve filmu jsou nešťastní.U nás pravděpodobně nejznámějším africkým filmovým tvůrcem je Idrissa Ouédraogo, režisér několika celovečerních filmů , bezpočtu skečů a kratších filmečků; jeho práce se pravidelně objevují na Febiofestu a řidčeji i ve vysílání České televize. Ouédraogovy filmy se vyznačují pomalým plynutím děje, překvapivými zvraty a pečlivě volenými záběry. První z jeho delších děl, Yam Daabo (Volba), vypráví o rodině zemědělců prchajících před suchem a hladomorem, o tragickém úmrtí, nešťastné lásce a milostném trojúhelníku.Drama Yaaba (Babička) z roku 1988 je příběh ženy jménem Sana, považované za čarodějnici a vyobcované z vesnice. Desetiletý Bila je jediný, kdo se poustevnici nevyhýbá a nazývá jí babičkou. Když Bilova sestřenice Nopoko onemocní, trvá místní léčitel na tom, že to čarodějnice ukradla její duši - a Sana se vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu, aby našla lék a Nopoko zachránila. To se jí sice podaří, ale ve společenské izolaci zůstává dál a posléze umírá, aby přežívala jen ve vzpomínkách Bily a Nopoko.Tilai (Zákon) z roku 1990 mluví o Sagovi, který se vrací po letech absence domů, aby zjistil, že jeho snoubenka Nogma se mezitím stala jeho nevlastní matkou. Odmítne tu skutečnost respektovat a s milovanou ženou znovu naváže vztah. Když se na jejich poměr přijde, Nogmin zneuctěný otec se oběsí, Nogmina matka se dcery zřekne. Sagův otec žádá Sagovu smrt; Sagův bratr Kougri, který má popravu provést, ale provinilci umožní útěk pod podmínkou, že se Sago už nikdy nevrátí. Sago, s nímž Nogma čeká dítě, ale slib nedodrží a vrátí se na pohřeb své matky. Kougri, teď už sám zavržený rodinou, Sagu zastřelí a odchází zemřít.Stejně jako Tilai, i další z Oudraogových filmů, Samba Traoré (1993) o zločinu, který plodí další zločin, byl k vidění v ČT. Pozoruhodný je i film Le Cri du coueur (Výkřik srdce) o jedenáctiletém Moctarovi, který, ač narozen ve Francii, vyrůstal v Mali. Když Moctar přichází do puberty, rodina se vrací do Francie a i když se Moctar snaží přizpůsobit, trpí steskem po Africe natolik, že se mu lidé na ulicích začínají jevit jako hyeny. Když o přeludech vypráví, nikdo mu nevěří - děti ho považují za blázna, dospělí ho berou k psychiatrům. Teprve náhodný známý Paulo Moctarovi pomůže vidinám porozumět. V záběrech tohoto filmu můžeme vidět i samotného režiséra.Skvělý cit pro barvy Ouédraogo projevil rovněž v anglicky mluveném a v Zimbabwe natáčeném filmu Kini and Adams o dvou přátelích, snažících se opravit auto, které by je dovezlo za lepším životem.Další z Ouédraogových děl, La Colère des dieux (Hněv bohů) je zfilmovaná epopej o burkinském národním hrdinovi Boukari Koutoum, který v letech 1891 - 1898 vedl guerillovou válku proti Francouzům.Slavný režisér se nevyhýbá ani vzdělávacím šotům, do nichž vnáší malebnost a vtip, obvykle pro jeho delší filmy:
Idrissa Ouédraogo svou životní cestou inspiroval i mnoho členů rodiny: příslušníci Ouédraogovic klanu tak často figurují mezi herci, někteří i sami natáčejí. Idrissa Ouédraogo junior je autorem tohoto kratinkého filmu o odhalené nevěře:
Při psaní o kinematografii muslimských zemí západní Afriky nemohu opomenout dalšího velikána, již bohužel zemřelého - génius Djibrila Diopa Mambétyho přesáhl filmová plátna, které obaohacoval uměním režisérským i hereckým, a těčil duše čtenářů a posluchačů i dílem básnickým a skladatelským. Jako čtyřiadvacetiletý natočil v roce 1969 bez jakékoli předchozí filmařské průpravy krátký film Contras´City , a hned v následujícím roce byl na filmovém festivalu v Kartágu oceněn jeho druhý krátký film Badu Boy. Známým i v Evropě se stal technicky velmi dobře zpracovaným příběhem Touki Bouki (Cesta hyeny) - o mladíkovi, toužícím pracovat v Paříži - z roku 1973, sbírajícím ceny v Cannes a v Moskvě. Přes tyto úspěchy se Mambéty na dvacet let režisérsky odmlčel, než natočil další skvělý film, Les Hyénes (Hyeny) na motivy divadelní hry Friedricha Dürenmatta. V Mambétyho podání se hlavní hrdina, Draman Drameh, v pokročilém věku setkává s účty za hříchy mládí. Kdysi dávno přivedl do jiného stavu kněžnu Ramatu, a když po něm chtěli, aby se přiznal k otcovství, opatřil falešné svědky, kteří prohlásili, že s Ramatu měli poměr i oni. Ramatu s ostudou odjela z města, dítě zemřelo a ona se začala živit prostitucí. Velice zbohatla, nechala vyhledat muže, kteří proti ní svědčili, a vykastrovat je. Pro Dramana si šetřila jiný osud: chce, jak mu řekla, když teď po letech s velkou slávou jako zámožná žena přijela zpátky do města, které jí ve skutečnosti už celé patří, neboť ho tajně pomalu skupovala, aby celé město uznalo svou chybu a potrestalo Dramana. Smrtí. Lidé se k zabití Dramana nemají, ale Ramatu je pozvolna přesvědčuje penězi... a oni stále tvrdí, že peníze nejsou tím hlavním motivem, ani když se kolem Dramana zlověstně mění atmosféra, ani když se chystají provést popravu. Tento film má rovněž velmi dobrý a v Evropě se samostatně prodávající soundtrack, za nímž stojí Mambétyho bratr, ve Francii tvořící zpěvák a skladatel Wasis Diop. Smrt Mambétyho zastihla dřív, než mohl dokončit trilogii kratších filmů; vytvořil jen dva: Le Franc a La petite vendeuse de Soleil (Malá prodavačka Slunce) o ochrnuté holčičce, která se rozhodla konkurovat zdravým chlapcům v "mužské" doméně práce - pouličním prodeji deníku Slunce.
V promyšlenosti záběrů a preciznosti filmového zpracování se ale ani Mambéty nevyrovná režisérovi Mansourovi Sora Wademu. Po několika krátkometrážních filmech zaujal Wade v roce 1993 nejprve čtvrthodinovým úsměvným zamyšlením Aida Souka, řešícím otázky partnerské sexuality: Fanta je krasavice, která se obléká a chová podle poslední evropské módy. Zjjistí ale, že její manžel má oči jen pro Senegalky, které vůbec nejdou s dobou. Fanta situaci konzultuje s Aidou a překvapeně zjišťuje, jak je senegalská kultura svádění odlišná od evropské a jak protizápadně muži v tomto ohledu mnohdy cítí. Fanta podstupuje školení v umění africké erotiky.Trefou do černého byl Wadeho film Ndeysaan (Škoda, ve francouzštině uváděný jako Prix du pardon, Cena odpuštění), který na festivalu v Kartágu v roce 2002 získal hlavní cenu. Jeho děj se odehrává v malé rybářské vesnici, kde dva přátelé z dětství, Mbanig a Yaatma, soupeří o lásku Maxoy. Maxoy dává přednost Mbanigovi, ale Yaatma to neunese a v záchvatu žárlivosti Mbaniga zabije. Odsuzován celou vesnicí, která o věci mlčí, i když o jeho vině nepochybuje, je vlastním otcem podporován ve svatebních úmyslech ("musíš dokončit, co jsi začal") a sama Maxoy souhlasí, že si Yaatmu vezme za muže - aby se mu pomstila. Yaatma má vychovávat dítě, které Maxoy čeká, aby mu každý den připomínalo vraždu, které se dopustil. Tak Yaatma žije s manželkou, která ho ostentativně nenávidí, a když mu po letech konečně odpustí a dovolí mu žít s ní jako se svou ženou, začínají šťastného Yaatmu na moři pronásledovat žraloci, zvířata Mbanigova totemu, aby mu připomněli jeho dluh...
Kromě děl slavných režisérů se na plátnech kin objevují i filmy, zajímavé zejména tématem - jako například roku 1986 natočené historické drama mauretánského filmového tvůrce Mohameda Abida Hondy nazvané Sarraounia. Film se inspiroval stejnojmenným románem Nigeřana Abdoulaye Mamaniho o hauské náčelnici a bitvě u Lougou, kde její vojsko prohrálo s francouzskými okupačními silami nebo guinejský film Dakan (Osud), natočený režisérem Mohamedem Camarou, který je známý svou ochotou pouštět se do filmů s kontroverzní tématikou (incest mezi matkou a synem, dětské sebevraždy). V Dakanu popisuje životní cesty Mangy a Soryho, kteří se snaží vyrovnat s vzájemnou láskou a erotickou přitažlivostí. Manga se se svými city k Sorymu přizná matce, která se uchýlí k magickým praktikám, aby syna z lásky k Sorymu vyléčila. Sorymu otec zakáže se s Mangou stýkat, a oba - Sory i Manga - se po čase ožení. Jsou k sobě ale přitahováni i nadále a heterosexuální svazky, které navázali, se rozpadají. Mangova matka se se Sorym jako "zetěm" nakonec smíří, ale budoucnost páru zůstává více než nejistá.Zde by se dalo pokračovat ve výčtu, ale tyto příklady snad postačují pro ilustraci či pro nápovědu, kde a co v případě zájmu o kinematografii Sahelu hledat dál.Související články:Jaké filmy točí muslimové - Subsaharská Afrika IJaké filmy točí muslimové I. - IV. (u pana Libichera): ZDEDalší články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
