"Své manželce Xeveře nařizuji, aby do domu přijala mou konkubínu Kyreniu."
Slova ze závěti jakéhosi středovékého Kypřana mi vytanula na mysli, když jsem (v další inspirativní diskusi pod článkem) četla, že "v křesťanských zemích... vždy měl muž jen jednu manželku, a to do doby, než je smrt nerozdělí."
Ale víme opravdu, jak se naši předkové stavěli k lásce? A jsou opravdu (všichni) dnešní křesťané programově monogamní?
V samých počátcích křesťanství v rodinných uskupeních římské říše převládala párová jednotka. U Keltů a Germánů byla ve 3. století n.l. situace jiná; zvláště horní vrstvy společnosti si se sexuální morálkou příliš hlavu nelámaly. Ani přijetí křesťanství jejich panovníky často nepřimělo, aby se spokojili s jedinou manželkou. Jako příklad za všechny mohou sloužit merovejští králové - ten nejznámější z nich, zbožný Dagobert I., sice vystavěl baziliku Saint Denis, ale zůstával polygamistou. Rovněž norský král Harald Krutý měl ještě v 11. století dvě ženy a nejinak tomu bylo i u nás na východě - Ladislav IV. Kumánský, nastupující roku 1272 na uherský trůn, si k nelibosti své francouzské manželky Isabely ponechal i tři předešlé ženy.
Polygynie přesto v Evropě zvolna ustupovala už od 8. století a mnoho vladařů, snažících se získat co největší podporu církve, raději praktikovalo sériovou monogamii, než by žilo s několika ženami najednou. Karlu Velikému už jedna žena postačovala, přestože manželství ochotně ukončoval a mezi jednotlivými (minimálně čtyřmi) svazky měl nejméně šest konkubín a další milostnice, s nimiž zplodil nemálo dětí. Zbožností proslulý "svatý král", Jagub Dobyvatel, vládnoucí Aragonsku a Katalánii, proslulý půsty a vstupem do řádu cisterciánů, se své první ženy zbavil pomocí anulace sňatku, aby mohl za choť pojmout jinou; přitom ovšem neváhal plodit další, nemanželské děti.
Model posloupné monogamie přijaly za svůj mnohé další šlechtické a vládnoucí rody. Usnadňovala jim to skutečnost, že církev v té době bojovala spíše s incestem než s pomíjivostí manželství. Protože incest býval pojímán šířeji, než je tomu v dnešní době - za příbuzné se považovali lidé, spříznění až do šestého, respektive čtvrtého stupně - bylo pro nespokojené manžele nejsnadnější prohlásit se za příbuzné; manželství bylo v tom okamžení anulováno. (Tímto způsobem ukončili svůj svazek např. Ludvík VII. a Leonora Akvinská.)
Tažení proti incestu se příliš nedotklo vysoké francouzské a španělské šlechty, která už od 11. století vyhledávala "exotické" manželky ze vzdálených zemí (Polky, Maurky, Maďarky...), zatímco endogamní německá šlechta byla nucena papeže žádat o udílení výjimek.
Nerozlučitelnost manželství nebyla zprvu tak jednoznačná; názory na ni se různily. Starý zákon zapuzení manželky připouští; Matoušovo evangelium ho sice nepodporuje, ale vidí jako možné v případě manželčina cizoložství.
Zmíněné provinění (ženy) akceptovala coby důvod k rozvodu rovněž převážná část koncilů 5. století. Císař Justinián jako přípustné důvody rozvodu uvádí např. též neúspěšný pokus o vraždu manžela/manželky, opuštění domácnosti v noci bez manželova svolení, impotenci a vstup do kláštera.
Nejpřísnější omezení rozvodů té doby se v Evropě zastavily u zmiňované pasáže evangelia podle Matouše a umožňují zapuzení ženy jen pro cizoložství (Toledský koncil r. 681).
Poměrně běžným důvodem rozvodu bývala ženina neplodnost - důvodem, který přetrvával i přesto, že církev se s ním zhruba od 9. století snažila bojovat.
Teprve gregoriánská reforma způsobila sjednocení církevních názorů, a tak ke skutečné nerozlučnosti manželství - z hlediska církve - dochází až od 12. století.
Poptávku po rozvodech církev řešila tím, že určila podmínky, za nichž mohlo být manželství anulováno (příbuzenský vztah, dřívější sexuální vztah s příbuzným druhého z manželů), případně rozloučeno "od stolu a lože" (cizoložství, odpadlictví, hrubé zacházení)nebo rozděleno majetkově. Rozvody a zapuzování manželek přesto z tehdejší křesťanské Evropy nezmizely: keltové se nadále rozváděli, manželky (včetně královských) na Iberském poloostrově mohly být zapuzeny a Angličané a Francouzi se nadále rozcházeli i bez církevního povolení, jak dokazují ještě zápisy z jižní Francie 15. století. Přesto byl církevní tlak na manželství v trvalé monogamii znát, polygamie do konce středověku ustoupila a zapuzování manželek se zkomplikovalo.
Jinou záležitostí byl konkubinát; v oblasti Středozemí šlo o jev tak běžný, že že ve 12. a 13. století měly konkubíny v Kastilii oficiální status, a hovoří o něm i právní encyklopedie Alfonsa X. Konkubinát býval nezřídka vztah "na smlouvu", danou počtem let, po něž bude žena od dotyčného muže dostávat peníze, za což se mu zavazuje "službou a přátelstvím" - v roce 1462 uzavřel kdosi smlouvu s otcem jisté dívky, které hodlal platit podle toho, zda mu dá děti nebo ne, a zavázal se k tomu, že kdyby jeho současná žena zemřela, s dotyčnou dívkou se ožení. Notářské zápisy vydávají - nikterak ojedinělé! - svědectví i o jisté Amanibe de Minibiele, která se v roce 1476 zavázala před svým otcem a strýcem, že bude "tělesně i jinak k službám" Jourdanovi de Casabon...
Konkubinát a polygamie ani dnes nejsou ani výstřelkem, který křesťanské kruhy zcela vynechává - byť se tomu tak již neděje v Evropě. Současný jihoafrický prezident, Jacob Zuma, o sobě rád prohlašuje, že "staví na základních křesťanských principech" a "křesťanství je součástí jeho samého". Přesto si letos v lednu vzal svou pátou manželku (ke čtyřem předchozím).
Zesnulý nigerijský prezident Obasanjo měl kolem šestnácti manželek.
Celá řada afrických církví polygamii připouští a praktikuje - za všechny uveďme jen nigerijskou Household of God a keňskou Anglican Church; do polygamních manželství ale vstupují často i lidé, jejichž církev tuto formu rodiny oficiálně neschvaluje.
To by se zdálo odpovídat závěru, že ve společnosti, kde jsou velké majetkové rozdíly, se ženy vždy raději podělí o movitějšího muže, než by měly každá sama pro sebe nějakého chudšího.
Otázkou je, proč se k toleranci polygamních svazků (po mormonech, kteří polygynii oficiálně zavrhli v roce 1890) nově hlásí i někteří američtí křesťané.
Další informace:
http://medieval-period.com/medievalwomen.html
Ruth Mazo Karras, Sexuality in Medieval Europe:doing unto others
Leah Otis-Cour, Rozkoš a láska - Dějiny partnerských vztahů ve středověku
James A. Brundage: Law, Sex and Christian Society in Medieval Europe
Amt, Emilie. Women's Lives in Medieval Europe
http://www.christianpolygamy.info/christian-polygamy/
http://www.directessays.com/viewpaper/201263.html
Obrázek v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
