Můj bytař

Potkávám ho skoro denně. Bytového zloděje.                                                                                          

Toho, co na sklonku léta zazvonil u domovních dveří. Aspoň si myslím, že to byl on. Zeptala jsem se plastového sluchátka, kdo tam; sluchátko mlčelo... a tak jsem neotevřela. Ale otevřel nejspíš někdo jiný: za chvíli kdosi klepal u našeho bytu.
 
Na chodbě chlapík v modrobílém svetru: "Dobrý den, pani, já hledám Čonkovy, měli by tu někde bydlet," improvizoval.
 
Popřela jsem přítomnost kohokoli z rodu Čonků v našem domě a před pánem zabouchla dveře. A zamkla. Instinktu, ponoukajícímu mě zatarasit zamčené dveře pro jistotu ještě almarou a několika prádelníky, jsem odolala.
"Tak zavolej na policii," nedal se instinkt.
 
"Jo, na policii," odmlouvala jsem mu, "a co jim asi tak řeknu? Pomóóóc, honem přijeďte, mně u dveří zazvonil cikán?"*
 
Zavolala jsem choti.
"Zamkla ses? A kde je teď? Vidíš ho z okna?"
 
V domě bylo ticho. Na ulici pusto.
 
Než vrzly domovní dveře a do jarního sluníčka vyšli dva pánové - ten v modrobílém svetru nesl reproduktor, ten ve žlutém triku hi-fi věž. 
 
Schody k sousedům jsem brala po třech. Ze zbytků zámku čouhaly třísky.
Ještě jednou schody - z okna jsem oba pány viděla, kterak se procházkovým krokem ubírají prostředkem ulice, zabráni v srdečnou konverzaci.
 
Instinkt měl pravdu: konečně došlo i na "pomóooc, honem někoho pošlete... vidím z okna zloděje, kteří vykradli sousedy, ve Zvonkové ulici 11," žadonila jsem na operátorce tísňové linky a vztekala se sama na sebe, že jsem to neudělala už o těch pět minut dřív.
 
"Aha," odtušil ženský hlas, "a jak se jmenujete, kde bydlíte, co se přesně stalo? My vás zavoláme zpátky."
 
Hi-fi věž se volně vzdalovala po přehledné ulici, až mi asi po dvou stech metrech zmizela z dohledu.
 
Soused na pevné lince mě zapřísahal, ať se do jeho bytu skočím podívat, já odmítala vstoupit na místo činu a konejšila ho, že auto mu zůstalo, to že vidím nehybné.
 
Po chvíli zavrněl mobil, kdosi si ode mě nechal zopakovat všechny údaje a přislíbil: "Už tam jedou..."
 
Po dvaceti minutách zazvonila hlídka městské policie: "my jsme to tu projížděli, jestli je třeba nepotkáme... a kudy šli? Ne tamhletudy? Jak vypadali? Byli černí? Totiž... cikáni?" upřesnil otázku, když letmým pohledem zjistil, že slovo "černý" má u nás doma trochu jiné zabarvení, a odešel čekat na kolegy, kteří oštětečkují stopy.
 
Sousedi si nechali nainstalovat poplašné zařízení.
 
Zloději nebyli odhaleni.
 
Ale... já toho chlapíka v modrém svetru potkávám dál. Svetr teď v zimě vyměnil za bundu. Míjíme se na přechodu, stáváme za sebou ve frontě v supermarketu, jeli jsme spolu i tramvají (já měla na ruce dítě, on počítačový monitor).
A děláme, že se neznáme.
 
(Informovaný soused informoval policii. Víc už nemůže nic - on, ani já...)




Obrázek v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz