Při čtení pozdě, ale přece nalezeného článku o Hromadné popravě od pana Valíčka (odkaz naleznete níže, a já z celého srdce doporučuji naň kliknout)
jsem si vzpomněla, že už jsem psala o dakarském rasismu, o dakarském kulturním životě , dakarských odpadkových koších i dakarských záchodcích, ale že i dakarská MHD stojí za zmínku... byť (na rozdíl od té, o níž psal pan Valíček) mnoho jejích vozidel okna vůbec nemá a cestující vzdor počasí zpravidla nepáchnou (nebo jsem se s takovými aspoň nesetkala).
Když naše charterové letadélko za hlasitého sténání pasažérů proposkakovalo a propropadalo se vzdušným prostorem Evropy, Maroka i Mauretánie, zaradovala jsem se, že v místě destinace aspoň zahynu, když už mi nebude dáno tam vystoupit.
Teprve úspěšné přistání ukončilo mé přemítání o tom, zda choť ví, kde je složka s dokumenty o mé životní pojistce. I tak ještě chvíli trvalo, než jsem uvěřila, že nad branami ráje nejspíš nezáří nápis Aeroport International Leopold Sedar Senghor, a vydala se s ostatními pobledlými cestujícími ven, do teplého afrického večera.
Choťově příteli Amadouovi se podařilo usmlouvat s taxíkářem cenu podobnou přiměřené. Vůz odrazil od obrubníku, opsal oblouk do protisměru a za necelou půlhodinu jsme vykládali moje zavazadla ve čtvrti Guediawaye.
Amadou žil, jako svobodný mládenec těsně pod třicítkou, společně se dvěma bratry a sestrami ve čtyřpokojovém domě své matky; jeden pokoj pro holky, jeden pro kluky, jeden pro maminku (a pro tatínka, když se občas ukáže). A nezbytný salón s televizí, sedací soupravou, skromnou knihovnou a věčně zatemněným oknem do ulice.
Moc jsme se nevídali: ráno jsem z Guediawaye odjížděla a za soumraku se vracela. Rodině trvalo přes týden, než uvěřila, že skutečně jezdím hromadnou dopravou a opravdu se neztratím. A já jsem zjistila - poprvé sama v senegalské metropoli - že ztratit se v Dakaru nelze.
Každý, koho jsem se zeptala na cestu, považoval za svou povinnost dohlédnout na to, abych dojela tam, kam mám. Pokud tázaný vystupoval dřív, než já, nebo jel jiným směrem, osobně vyhledal v davu někoho, kdo měl se mnou cestu a mohl na mne „dát pozor". Po setmění jsem se ani nemusela ptát – v každém autobuse se našel někdo, nejčastěji paní s dětmi nebo usedlí pánové kolem čtyřicítky, kdo mi kladl na srdce, abych se nevydávala ven tak pozdě ("v Dakaru v posledních letech není v noci bezpečno!") a buď mne osobně doprovodil, nebo našel mezi spolucestujícími někoho, kdo vypadal dost důvěryhodně a komu mne mohl „svěřit".
Ohleduplnost v dakarské MHD je vůbec kapitola sama pro sebe. Když člověk vidí ty rvoucí se potenciální pasažéry u dveří car rapidů a ndiaga ndiaye , čekal by, že podobná atmosféra bude vládnout i uvnitř těchto pochybných dopravních prostředků. O to větší je pak překvapení (ba závist), když našince několik svezení přesvědčí o opaku:
„Zastav!" „Stůj!" „Stát!" křičí osazenstvo vozidla. Řidič poslušně šlápl na brzdu. Venku náš car rapid belhavě dobíhá jakýsi stařík, který právě vystoupil.
„Ten Otec si tu něco zapomněl", volají někteří cestující. Ti, kdo seděli okolo stařečka, mizí pod sedadly. Konečně se jeden cestující vynoří a podává cosi ven okénkem. Řidič šlape na plynový pedál. „Co to bylo? Co tu nechal?" vyptávají se zvědavci jeden druhého. "Botu!" vykřikne někdo, a autobus se otřese laskavým smíchem.
Slunce stojí vysoko na obloze, náš autobusek je uvězněn v dopravní zácpě. Na jednom ze zadních sedadel štíhlá mladá žena v šátku nemůže utišit děťátko.
Chybějícími okny ani otevřenými zadními dveřmi nefouká. Potíme se. Inhalujeme výfukové plyny z okolostojících vozidel. Vypadá to, že tu budeme trčet pěkně dlouho. V autobusku je vedro k zalknutí a miminko křičí a křičí. Cestující se otáčejí. Otáčejí se... a usmívají.
„To je pravda, že mamince se nedá zaplatit", vyjádří konečně někdo tu kolektivní myšlenku. A pokračuje: „Jednou mu budeš vyprávět: jela jsem s tebou autobusem, to jsi byl ještě úplně malinký, a ty jsi křičel a křičel... Nene, matce se člověk nikdy nemůže dost odvděčit."
Cestovné se platí za jízdy. Cestující řekne nahlas jméno stanice, odpočítané mince dá do ruky sousedovi za sebou a peníze takhle putují po řadách až k průvodčímu.
Starý pán v sepraném, kdysi snad modrém kaftanu vedle mne nemá dost peněz. Ptá se tiše souseda, kolik se stojí cesta do Camberene. Přepočítává zašlé mince v dlani. Chybí mu dvacet franků. Soused beze slova natahuje ruku, bere si od staříka peníze a přidává je k těm svým, jak se to občas dělá, když mají lidé společnou cestu. Neviděla jsem, kdy a jakým kouzlem tam tu dvacku přidal, než poslal peníze dozadu: „Dvakrát do Camberene!"
V předávání peněz jsou Senegalci mistři: na svatbě, křtinách, pohřbu nebo na oslavě to zařídí tak, aby nikdo nemohl přehlédnout, že dávají griotům peníze – a kolik. Když jde o úplatky, dárky nebo půjčky, nevšimnete si, že nějaká transakce proběhla, ani kdyby si předávali miliony přímo vám před nosem.
Jediné autobusy s místy k stání jsou ty státní. Na rozdíl od zmiňovaných autobusků mají přijatelný technický stav, pravidelnou trasu i zastávky (nikoli však jízdní řád) a jsou levnější, ale vzácné a pomalé.
V jednom z takových autobusů jsem jela s kamarádkou, když se mi udělalo nevolno. Horko, hlad, únava? Nevím. Polohlasem jsem ji poprosila, jestli bychom nemohly na příští zastávce vystoupit, mám závrať. Ze sedadel vedle nás okamžitě vstávají dva adolescenti: „Paní, nechcete se posadit?"
Po dakarské MHD se mi – vzdor její dobrodružné povaze a nedochvilnosti – stýskalo vždycky. Ale od doby, co jsem se stala těhotnou a později dětnou pasažérkou té pražské a brněnské, mi chybí dvojnásob.
Část článku publikována v roce 2008 v knize Baobab v lipové aleji.
Fotografie: Jan Michael Ihl , Orianomada
Páně Valíčkův článek Městská hromadná poprava
Další texty autorky: http://manzelka.bloguje.cz
