říkává mi moje drahá polovička.
Baba Steve
Trousí to obyčejně v žertu a, pokud vím, úplně stejně před svými neafrickými polovičkami (či třetinkami a jistě i čtvrtinkami a pětinkami) vzdychají snad všichni Afričané, které znám.
Následuje výčet ctností té správné manželky: skákala by kolem mužíčka, podstrojovala mu, vynalézavě ho sváděla, lichotila mu, fintila se pro něj a vůbec si ho ostentativně předcházela. Tehdy přicházívá ke slovu škodolibá část mé osobnosti a stěžovateli připomíná, že tatáž dokonalá africká manželka by vyžadovala, aby dokonalý africký manžel co dva týdny platil - ber, kde ber - jejího kadeřníka, nové šaty, boty a manikúru, absolvoval s manželkou bezpočet večírků a možná i věřil, že bolesti hlavy a únava jí znemožňují umytí nádobí a podlah.
"A hlavně, drahý," klade škodolibka zvláštní důraz na efektní závěr, "africká žena by si tě bez peněz nikdy nevzala!"
Choť se brání, že teď, co je v té Evropě, by se jistě nějaká sňatkuchtivá našla, a já mu to nevymlouvám.
Jen tajně doufám, že se nestane obětí pověr a předsudků, jako jistý pan P., jehož smutný příběh zaznamenal list Pozorovatel.
Panu P., původem z Belgie, se natolik zalíbilo v severosenegalském městě Saint Louis, že se tam rozhodl zůstat natrvalo. Smutno je člověku samotnému: sedmý rok života v nové vlasti oslavil pan P. tím, že založil rodinu.
Idylka vydržela jen tři roky, než se panu P. i jeho ženě, paní A., dostalo bolestivého poučení.
Pan P. doplatil na teorii.
Belgičané, žijící v Saint Louis, se znali a setkávali. A při každém posezení s nimi nacházel pan P. na vlastní m šťastném manželství nové a nové kazy.
"Buď chlap," radili mu, "musíš se k manželce chovat jako Senegalci! To ty jsi doma pán, ženská ti nemá do ničeho co mluvit! Za holkama můžeš chodit, jak chceš, a když tě nebude poslouchat, no tak jí prostě dáš pár na zadek! Jsi přece v Africe, no ne?"
Panu P. se ta představa zalíbila. Jsa ženat podle islámského práva, jal se rady přátel realizovat. Paní A. už nikdy předem nevěděla, kdy a v jaké náladě její muž a vládce přijde domů.
Nadešel den, kdy se pan A. neobjevil ani do devíti hodin večer. Když ho manželka sháněla, řekl jí do telefonu, že je u její sestry (také vdané za bělocha). Paní A. si pro manžela došla, odvedla ho domů... a tam mu rozbila obličej. Pan P. utekl k manželčiným příbuzným, ale nikdo z nich nechtěl s událostí nic mít. Zraněný muž se pak odebral k lékaři a na policii, kde si vyprosil ozbrojený doprovod, aby se k manželce nemusel vrátit sám.
Muži zákona zavedli pana P. domů a paní A. vzali s sebou na strážnici, odkud - obviněná z domácího násilí - putovala do vazby.
Paní A. se ale hájí, že by manžela nenapadla, kdyby se vrátil včas domů a o večeři místo křiku slušně požádal.
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
Obrázek v perexu: http://www.flickr.com/photos/babasteve/
