Jinačí svět

"Dneska je svět jinačí. Když jsem studovala v Paříži, měla jsem francouzského přítele," povzdechla si paní Binta a dvěma prsty posunula neposlušnou obroučku silných brýlí, sjíždějící po rovném nose.  "Ale ani mě nenapadlo, že bych si ho mohla vzít. Nebo že by se to, propána, mohli dozvědět rodiče! Tenkrát by to u nás bylo těžké i pro kluka, a já jsem byla holka."

Když do haly, kde jsme spolu seděly, konečně přišustila Bintina šedesátiletá maminka, stočil se hovor jiným směrem: Moctar Diop, jeden ze synovců paní Sy, hodný, pracovitý člověk, je stále ještě svobodný. Odpoledne přijde na návštěvu. Moc rád by mě poznal... určitě se mi bude líbit!

Časy se změnily. A Moctar není děvče.

Při četbě úvahy, jestli je lepší mít vietnamského, nebo českého manžela, jsem se zamyslela nad tím, jestli bych já sama raději měla českého, nebo senegalského (tedy za předpokladu, že bych toho senegalského ještě neměla a tak vůbec). Politicky korektní a romantickým uším (zde spíše očím) lahodící prohlášení by znělo, že na původu přece nezáleží, hlavní je láska a tak dál.

To je ovšem myšlenka hodná obyvatele Západu 20. a 21. století. Jiné kultury (stejně jako dřív ta naše) se na soužití dvou (případně více) lidí dívají daleko pragmatičtěji a manželství v nich má většinou úplně jiný účel, než splynutí duší a doživotní romantiku.

Ne že by bylo tolik rozdílů mezi muži různých národů, to ne. Rozdíly jsou v tom, co je k nim "nádavkem". Jsem odhodlána strávit zbytek života s Afričanem? Fajn. To taky znamená, že jsem odhodlána strávit zbytek života, ať tak či onak, s jeho rodinou. Jeho rodina (pokud se dostane dost blízko) bude mluvit do domácího hospodaření, do výchovy dětí, do našich vzájemných vztahů. Do manželství se koneckonců budou ustavičně plést i známí z diaspory, ať už v pozitivním, nebo (a to častěji) negativním smyslu. A nad nepochopitelným chováním a projevy toho druhého budeme občas kroutit hlavou oba, protože rozdíly mezi mužem a ženou budou umocněny rozdíly mezi Severem a Jihem.

Přirozeně, pořád bude dost těch, kdo v kulturně (záměrně nepoužívám slovo rasově) smíšená manželství nevěří, a mají k tomu dobré důvody. Na internetových stránkách Seneweb proběhla kdysi diskuse, kde se mimo jiné objevovaly příspěvky jako:

- Jen šest dvojic černo-bílých manželství ze sta společně zestárne. Na začátku je to vždycky láska, ale počase se ukáže, že běloši nevědí nic o věrnosti. Ten rozdíl je věrnost. Musíme myslet především na budoucnost našich dětí. (Pozn.: slovo "kollëre", použité v originálu, neznamená věrnost ve smyslu sexuálním, ale ve smyslu životním – věrnost, solidarita, přátelství, loajalita.)

-  Myslím, že na barvě pleti nezáleží. Ale když rodiče jednou řekli ne, už se nedá nic dělat.

- Kdy už přestanete s těma teoriema "všichni jsme lidi", atd? Odkdy vás bílí považujou za lidi? Probuďte se konečně!  Nejsem rasista, ale Afričani dostali nejvíc lekcí v dějinách a pořád nic nepochopili. Pro mě osobně je nepřijatelné, aby si moje dcera nebo syn přivedli bělocha nebo bělošku. Nerozčilujte mě!

-  Moji mladé senegalské kamarádky říkají, že vzít si bělocha, Asiata nebo Hispánce umožní jejich dětem mít hezký odstín pleti, bez používání bělidel. Také, že běloši jsou ochotni poskytovat finanční pomoc bez ptaní. Za třetí, je tu zvědavost na postelové dovednosti bělocha nebo Hispánce. ... Já se nikdy neožením s běloškou, ať už pro peníze nebo pro krásné děti. A kdyby si moje sestra někdy vzala bělocha, do smrti s ní nepromluvím.

-  Smíšená manželství, to nejsou jen různé barvy pleti. Co třeba manželství mezi lidmi různých etnik, různých původů? V našich kulturách mnozí praktikují diskriminaci podle kast nebo podle majetnosti. Všichni jsme stvoření Boží,  všichni máme své chyby a kvality. Všichni jsme smíšení, kulturně nebo biologicky.

- Jsem belgicko-senegalská míšenka. Manželství mých rodičů trvá 40 let. Můj otec mluví wolofsky a jí všechna senegalská jídla, nemá rád samotu a bývá obklopen společností jako Afričan. My děti jsme byly vychovány zároveň jako na Západě a zároveň po senegalsku.  Mluvím wolofsky stejně dobře jako moje matka a do Senegalu jezdím, kdykoli mám příležitost. V každé domácnosti jsou problémy. Každý pár musí dělat všechno pro to, aby je překonal.

- Chodila jsem s Anglosasem.  Jeho rodina dělala všechno pro to, aby nás rozdělila – říkali mu, že chci jen míšené děti, že si chci sňatkem s ním společensky polepšit, že voda a olej se nemíchají... Podařilo se jim to. V té době jsme byli oba hodně mladí a naivní. Dneska už vím, že smíšená manželství, až na výjimky, nefungují. Rozdílů je příliš mnoho na to, aby spolu lidé mohli žít dlouho. Jak stárneme, obracíme se ke kořenům, a sdílet život s někým kdo má jiné názory, jiné životní hodnoty, jiné náboženství, zkušenosti a pohled na život, se stává těžším a těžším.

A chtěla bych tedy raději Čecha? Odpověď zní NE. (Taky bych ovšem nechtěla třeba Konžana.) Nechápejte mě, prosím, špatně: to není projev rasismu. Možná bych za vhodného kandidáta na životního partnera (v době, kdy to bylo aktuální) považovala třeba i Čecha (nebo Konžana), vyrostlého v Senegalu. Přinejmenším bychom si mohli, kromě gramatiky, notovat i při sdílení vzpomínek na Krtečka, který se tam vysílal.

Bohužel si ale až příliš dobře pamatuji na krok, který jsem tímto směrem kdysi podnikla... a o tom zase někdy příště.

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Článek poprvé publikován v březnu 2008 na osobních stránkách, viz níže
 
 

Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz