Slunce nás pálilo do zátylků, když jsme se blížili ke vchodu na stadion. Před šedými mřížovanými vraty stály dvě řady železných zátarasů a kulaťoučký, očividně se nudící chlapík v modré uniformě. Vzal si od Demby naše lístky a pootevřel bránu, abychom se mohli protáhnout dovnitř, do betonového koridoru stejně pustého, jako bylo prostranství před stadionem.
"Jsem to říkal. Že tu nikdo nebude." zamumlal rezignovaně Souleyman, můj kamarád, průvodce a ctitel v jedné osobě.
Demba, který v Dakaru trávil dovolenou po letech strávených na Dálném východě, se nevěřícně uchechtl: "V Japonsku by už bylo plno!"
No co, tak jsme tu trochu dřív... Mlčela jsem.
To mě zlákala televizní reklama na koncert Steel Pulse, vysílaná každý den po večerních zprávách – v čas, kdy jsem na ni měla od svého místa u stolu v jídelně "villy Amina" skvělý výhled. Říkalo se tam, že máme jedinečnou příležitost vidět proslulou reggae skupinu živě, úžasné zážitky, předkapela kultovní PBS, začátek v sobotu v 17:00.
Souleyman souhlasil, že mě doprovodí. Demba, syn mé paní hostitelky, se vyjádřil, že by na koncert také zašel rád. (Nemůže to přece nechat jen tak, aby se host jeho rodiny toulal s cizími chlapy po nocích!)
Souleyman slíbil, že se u nás zastaví v sobotu v sedm večer. Demba se vyděsil. "V sedm? To nestihneme! Ani se tam nedostaneme!" Souleyman po Dembovi vrhl pohled plný despektu, ale řekl jen "jak myslíš. Tak já přijdu v šest."
"To ne, musíme odtud vyrazit tak ve čtyři. Auto brát nebudu, ještě by mi ho tam někdo očesal. Pojedeme taxíkem."
Souleyman lehce nadzdvihl obočí. To mu tak chybělo... K hloupounké, ale celkem poddajné bělošce má na krku ještě vševědoucího "Japonce".
"Bez auta se nedostaneme zpátky," podotkl tónem, ze kterého by - kdyby se zhmotnil - visely rampouchy.
"Ale jo, vezmeme si taxi," odbyl Souleye Demba a ať už si Souleyman myslel cokoli, nedodal k tomu nic.
Souleyman se v sobotu ukázal přesně v pět. Demba šílel. Přijedeme pozdě!
V půl šesté jsme šplhali mezi lavičkami na tribunu. Prázdný prostor nám perličkami ozvěny vracel naše hlasy. Ve vedlejším sektoru si dvě mladé prodavačky občerstvení chystaly svoje zboží. Hluboko pod námi se rozprostíral trávník a na něm, tam v dálce, začínaly maličké postavičky stavět pódium, z naší perspektivy titěrné jako krabička od sirek.
Demba poznamenal, že máme nejlepší místa. Nejdražší lístky. Mlčela jsem. Souleyman taky mlčel. Demba nám vyprávěl o Japonsku.
V půl desáté začaly zkoušky mikrofonů. Okolo desáté se stadion začal zaplňovat diváky; v jedenáct nastoupila předkapela. V půl dvanácté jsem (vzdor Dembovým protestům a varování před nebezpečenstvími, která na koncertě mezi plebsem číhají) opustila prázdnou tribunu a společně se Souleymanem popošla o kilometr blíž k pódiu, tam, kde se v davu prodávaly okrájené pomeranče a postávali lidé, co zaplatili nejnižší vstupné.
Když ve tři čtvrti na jednu na pódium vběhli členové Steel Pulse, byli jsme na odchodu; Demba pro jednou uposlechl názoru Souleymana. Museli jsme odejít, protože kdybychom ještě chvíli zůstali, nesehnali bychom až do rána žádný dopravní prostředek.
Nezbylo mi, než po slábnoucí hudbě mlsně natahovat uši ze silnice, po které jsme se vydali hledat taxi.
Steel Pulse "Your House"Uploaded by robsab34. - See the latest featured music videos.
Steel Pulse "Your House"Uploaded by robsab34. - Music videos, artist interviews, concerts and more.
(Článek publikován poprvé v roce 2008 v Příbězích z Afriky na stránkách http://manzelka.bloguje.cz )
Obrázek v perexu: http://www.freedigitalphotos.net/
