Slíbila jsem kolegovi Libicherovi, že jeho skvělou sérii o kinematografii muslimských zemí doplním o zprávy z filmového dění v několika převážně muslimských frankofonních státech pod Saharou, v polopouštním pásu Sahelu.
Ousmane Semebene: Faat Kine
Filmová tvorba je zde v zásadě dvojího typu - objemnější je ta lidová, zahrnující komedie či seriálovým způsobem točené filmy, na nichž je znát, že rozpočet tvůrců byl skutečně skromný a výtěžnost filmu je zajišťována tím, že celé dílo je rozkouskováno na zhruba dvacetiminutové, výjimečně i hodinové epizody náhle končící v nějakém dramatickém okamžiku; divák zvědavý na pokračování nechť si koupí další DVD. Tyto filmy, nebo snad lépe řečeno seriály, bývají točeny téměř výhradně v národních jazycích - vždyť si musejí najít konzumenty i mezi nižšími vrstvami obyvatel.
Pak jsou zde ovšem i filmy, které sbírají ceny na mezinárodních festivalech, bývají celovečerní, kvalitně zpracované a ohledně hloubky témat si kladou mnohem vyšší ambice. Většina těchto filmů, bez ohledu na zemi původu a tvůrce, si libuje v malebnosti záběrů, pečlivé volbě barev, jinotajích, symbolice a pozvolna se odvíjejících příbězích.
Jména jejich režisérů mívají zvuk i v zahraničí. Tak si mauretánský režisér mandinského původu Abderrahmane Sissako v roce 2002 vydobyl pozornost na festivalu v Cannes filmem Heremakono, Čekání na štěstí, o ztrátě emigrantské identity, a v roce 2006 si tento úspěch zopakoval s antiglobalizačním filmem Bamako, hojně promítaným ve Francii a v USA, zatímco letos si z Cannes cenu poroty odvezl čadský režisér Mahmat Saleh Haroun za film Křičící muž o bývalém šampionovi plavání, který přišel o místo plavčíka v luxusním ndjamenském hotelu poté, co ubytovací zařízení koupili majitelé z Číny a který je v nadcházející občanské válce, peněz nemaje, nucen obětovat syna.
Tvůrci novější generace ostatně jen navazují na úspěchy svých předchůdců - už v šedesátých a sedmdesátých letech sklízeli se svými filmy ovace režiséři jako Ousmane Sembéne, původně neúspěšný rybář, veterán bojů II. světové války, dělník a romanopisec, který se (naštěstí pro světovou kinematografii) rozhodl filmovat, aby své romány zpřístupnil senegalským masám. Jeho filmy, promítané i na festivalech v Česku a občas rovněž vysílané českou televizí, se zabývají převážně sociálními tématy - Xala (Uhranutí) z roku 1975 vypovídá o společenských změnách v pofrancouzštělé vyšší třídě a o polygamii, Mandabi (Poštovní poukázka) kritizuje senegalskou městskou společnost tříd nižších, Camp de Thiaroye připomíná noc, kdy francouzská armáda zmasakrovala své bývalé africké spolubojovníky, aby jim nemusela vyplatit žold. Guelwaar (Šlechtic) si bere na paškál mezinárodní humanitární "pomoc" a náboženské rozdíly mezi muslimy a křesťany, historický film Ceddo (Bojovník) nešetří islám, křesťanství, Araby ani Evropany.
Posledně jmenovaný film byl pro účely promítání v Senegalu značně okleštěn, ale na černém trhu se dodneška dá sehnat jeho zahraniční - plná - verze. U nás jsme mohli vidět ještě jeho Faat Kine - film do značné míry feministický, kritizující tradice a právo rodičů na automatickou úctu dětí.
Rovněž poslední Sembenův film - Moolaade (Azyl) o ženské obřízce mohli vidět i čeští diváci.
(Pokračování)
Související články (Jaké filmy točí muslimové I. - IV.) : ZDE
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
