Jak se vyhnout placení nájemného

Moje kamarádka Lenka, které jsem mnohým zavázána, má byt. Moje kamarádka Lenka žije v zahraničí. A protože má byt, protože žije v zahraničí a protože jsem jí zavázána, dopřála mi okusit radostí, jichž se jinak dostává jen majitelům nemovitostí.

Lenka mě obdařila štůskem pných mocí, důvěrou a povzbudivou větou, že v péči o svěřený majetek určitě nebudu horší, než ona – vzpomněla přitom toho, jak za své nájemníky platila telefonní společnosti osmdesátitisícový dluh.

Pár týdnů poté, co jsem od Lenky převzala klíče od bytu, jsem seděla v prostorách realitní kanceláře, se kterou Lenka uzavřela (velice nevýhodnou) smlouvu o zprostředkování pronájmu.

V křeslech proti mě se rozvaloval korpulentní romský pár, o kterém mi realitní agent – asi ve snaze zmírnit mé předpokládané zděšení – do telefonu tvrdil, že "pán je bílý, paní je Romka". Ve skutečnosti veškerá "bělost" klienta pocházela z toho, že byl Olach, a svůj etnický handicap důvěryhodnosti se snažil vyrovnat ostentativní demonstrací solventnosti – pomalu bych mu věřila, že k svému maličkému suterénnímu bytečku v dělnické čtvrti bude přijíždět v nejnovějším modelu mercedesu, řízeném olivrejovaným šoférem.

Prosta etnických předsudků a znalá textu smlouvy, který neumožňoval klienty realitky odmítnout, převzala jsem zálohu a předala klíče.

Rodina První se nastěhovala do Lenčina bytu.

Znovu ho vymalovali, ozdobili záclonkami a barevnými obrázky s Ježíšem a všechno se zdálo být v pořádku. Asi tak týden.

Po prvním telefonátu od paní První ("trouba špatně peče") kázala Lenka koupit nový sporák. Po druhém telefonátu ("nechali jsme přestěhovat přípojku k pračce z kuchyně do koupelny a chceme to proplatit") začala Lenka maličko vzdorovat.

Ale přesto na podzim nechala v bytě vyměnit plynová kamna  ("tákova zima tady je, a manžel churavý na plíce, to my nemužeme tady byt v tákove zimě!"), která všem předchozím nájemníkům postačovala, koupila nový přímotop ("to nový topeni topí, ale taky málo!") a odmítla instalovat další plynová kamna ("ty elektrický budou moc drahý," protestovala paní První, když se dožadovala výměny přímotopu za plyn) i elektrický zářič do koupelny.

Na jaře šel pan První na laserovou korekci vady zraku a na účet nedorazilo nájemné ("my sme museli platit tu operaci," dovolávala se mého soucitu paní První).

Nájemné nedorazilo už nikdy: paní První, jsouc upomínána, lkala, že manžel je v invalidním důchodu, je chudák nemocen a rodina nemá co do úst. Jsouc vypovídána z bytu, lkala paní První, že nemají kde hlavu složit: hledají, opravdu hledají jiné bydlení, ale nikde je nechtějí – to ten proklatý rasismus!

Po několika měsících přiletěla Lenka do Prahy. Skutečnost, že sponzoruje nejen bydlení rodiny Prvních, ale i jejich spotřebu energií, ji přiměla k originálnímu řešení: zazvonila u dveří pronajímaného bytu s kufrem a pohádkou o tom, že ani ona nemá kde hlavu složit. A protože byt je její, inu... bude žít s Prvními.

Stačily tři dny na lehátku v kuchyni Prvních,  aby se otázka náhradního bydlení vyřešila. Ubytování rodiny Prvních sice Lenku přišlo na nějakých třicet tisíc, ale – uf – byli pryč.

(Pozor: pokud teď máte cukání zanadávat si na minority, počkejte raději na pokračování - rodina Prvních byli totiž úplní břídilové. :-)  )

 
 
Fotografie: http://www.freedigitalphotos.net/
 
 

Článek poprvé publikován v roce 2008 na autorčiných stránkách http://manzelka.bloguje.cz