V Africe taky nepoužívají plínky!
Africké maminky taky nosí děti na zádech!
http://www.freedigitalphotos.net/S podobnou romantickou zarputilostí, s jakou tvůrci amerických akčních filmů situují zdroje katastrof a záhad výlučně do Afriky (jen málo těch nejoriginálnějších si vzpomene, že v atlase je třeba i Jižní Amerika), odvolávají se na černý kontinent také ty, koho budu pro lepší přehlednost nazývat "alternativní ženy": zastánkyně šátkování, bezplenkové metody, přírodního léčitelství, bílé magie, tarotu, moci měsíčních kamenů, batikovaných šátků, feng-shuei, holotropního dýchání a mnohých dalších pradávných a/nebo esoterických vynálezů.
Případným čtenářkám z jejich řad se omlouvám a prosím je, aby zvážily, zda chtějí číst dále. Jakkoli nemám v úmyslu negativně hodnotit jejich přesvědčení, mohou následující řádky vyvolávat dojem, že s ním polemizuji.
I sexistický by se tento článek mohl zdát – na svou obhajobu můžu uvést jen to, že přesvědčeného "alternativního muže" jsem ještě nepotkala.
Romantické představy jsou obyčejně na hony vzdáleny skutečnosti. Stejně jako ušlechtilý prérijní Indián z dob revizionistické adorace býval v každodenním životě často samolibý intrikán, má život běžné africké matky jen malinko společného s romantickými představami alternativek.
Když mluvíme o Senegalu, novorozenci mají látkové plenky – a s tím, jestli malé děti na vesnici čurají, si nikdo nedělá starosti: až do odstavení lezou nebo běhají nahaté. O nějakém intenzivním spojení matky a dítěte, kde by matka sledovala, jestli její maličké chce čurat, nemůže být řeči. Později, když se děti učí vykonávat potřebu na určeném místě, jsou někdy místo na nočník vysazovány na nárty nohou dospělých osob.
Nošení dětí na zádech tam není volba a projev těsného sepjetí rodičky a potomka, ale jediný možný způsob přepravy dítěte (nepopírám, že dětem se líbí a jejich kyčlím prospívá). Ve městech se teď navíc (pro mě nepochopitelně) objevuje nošení nepraktických klokanek (jedna se objevila i v Senghorově filmu Faat Kine).
Další africké zvyklosti ohledně péče o děti a o rodičky už tak následováníhodné nejsou.Ze statistik vyplývá, že africké děti sice jsou oproti dětem z jiných kontinentů mnohem déle kojeny – ale téměř nikdy není kojení výlučným zdrojem kojenecké potravy, dokonce ani v prvních měsících života ne. Matky obyčejně přikrmují různými kašemi a polévkami už několik týdnů staré děti (sama jsem byla svědkem krmení čtrnáctidenního novorozence).
Někde tradice zakazuje šestinedělkám pozřít cokoli jiného, než obilnou kaši, jinde děti vůbec nedostávají k jídlu maso - prý jim škodí. (To mi trochu připomíná dobu našich babiček - i u nás se prý věřilo, že holčičky by neměly jíst maso, aby "byly hodné".)
A nejen alternativní matky mají romantické představy.
Kdysi dávno jsem se po jednom koncertě v pražské Akropoli ocitla s kamarádkou v umělecké šatně. Odešla jsem o něco dřív, kamarádka za mnou přispěchala po chvilence. "Chachá, on si myslel, že jsem nějaká Back-To-Nature," řekla tónem, jakým by nejspíš řekla i "hej-nebo-počkej". A kroutila hlavou nad pošetilostí xylofonisty, který mylně větřil snadnou sexuální zkušenost s ženou plnou ideálů o těch "úžasných přírodních lidech".
Měl pravdu: spousta racionálně uvažujících mužů se "back-to-nature poblouznění" naučila šikovně využívat. Vzpomínám na pobavené vyprávění známého, který mi kdysi barvitě popisoval, jak se seznámil se dvěma slečnami a během poměrně krátké chvíle je přesvědčil, že kouřit marihuanu je skvělé a navíc, pro důkladný duchovní prožitek a absolutní sepjetí s přírodou je nezbytné u toho tančit – samozřejmě, aby je od přírody naprosto NIC nedělilo, tančili nazí... Jen u tance pochopitelně nezůstalo; sepjetí s přírodou dovedli do zdárného konce sepjetím vzájemným.
Jó, příroda...
