Neuspořádaný průvod kráčející po rozpáleném asfaltu se tiše rozestupoval, aby uvolnil cestu pomalu projíždějícímu stříbrnému renaultu s tmavými skly a dakarskou poznávací značkou. Jeden z policistů stojících na okraji silnice na okamžik odtáhl od ucha levou ruku s vysílačkou a pravačkou nedbale zasalutoval.
Jak jsme se blížili ke hřbitovu, dav houstl; lidé procházeli mezi bílými náhrobky katolického pohřebiště v Bel-Air, aby se dostali blíž ke hrobu, na kterém teď v časně odpoledním žáru začínaly uvadat vysoko navršené květiny a věnce.
Okolo rovu se tísnily desítky lidí; někteří sem ještě pokládali květiny, ale většinou jen mlčky postáli, než uvolnili místo jiným. Život je jako džbán - člověk se napije a podá ho dalšímu.
Čtyři dny před Vánocemi toho roku, (v době, kdy jsem obtěžovala paní z kachlíčkové matriky s razítkem na náš oddací list), vypršel čas vyměřený k žití Léopoldu Sedaru Senghorovi.
Tělesné pozůstatky prvního senegalského prezidenta byly se všemi poctami dopraveny z Normandie, kde k stáru žil se svou francouzskou ženou, zpátky do vlasti.
Zádušní mši ohlásili na sobotu devětadvacátého prosince a státní rozhlas i televize pravidelně připomínaly hodinu jejího konání. I přesto jsme ji zmeškali.
Tisíce truchlících občanů křesťanského i muslimského vyznání, které při mši zaplnily dakarskou katedrálu, nádvoří před ní i okolní ulice, se už rozcházely.
„Pojedeme na hřbitov, když už jsme tady. Přece se nevrátíme rovnou domů.“
A tak jsme stáli, Issa, Zuzana a já, vmáčknuti mezi těla těch, kteří se stejně jako my chtěli s bývalým prezidentem rozloučit aspoň pohledem na čerstvý hrob.
Stín stromů kulukulu, rostoucích po celém hřbitově, k místu posledního Senghorova odpočinku nedosahoval. Jeden po druhém jsme se odvraceli od květinové mohyly a prodírali se z tlačenice mezi těmi, kdo se k rovu teprve chystali přistoupit.
Zuzana se rozhodla ulovit ještě pár snímků z jiného úhlu a poodešla mezi hroby.
„Attention! Il y a un serpant!“ zavolal na ni jeden z dvojice mužů, mířících k východu. Zuzana šla dál. „Attention!“
„Cože je tam?“ obrátila jsem se na Issu.
„Had!“
Pánové, čekající, jak se situace vyvine, slyšeli mou otázku. „Ach... Ona neumí francouzsky... Had je tam, had!“ ukazovali znovu.
Zuzana zůstala stát. Hrob, obklopený lidmi, se najednou zdál být strašně daleko. Tlumené hlasy od něj k nám už nedoléhaly. Listy v korunách kulukulů se přestaly třepotat. Slunce přerušilo svou pouť po obloze.
V zemi, kde je každý spatřený had okamžitě utlučen, jsme tiše a bez hnutí sledovali černého hádka, který se beze spěchu plazil v písku mezi hroby k zeleným keřům u stěny hřbitova.
O lidech z kmene Sererů se věří, že se dokáží proměňovat ve zvířata. Léopold Sedar Senghor byl po otci Serer.
Had se ještě na okamžik zastavil, než nám navěky zmizel pod listí nízkých keříků. *
---------------------------------------------------------
"Poezie ztratila mistra, Senegal státníka, Afrika vizionáře a Francie přítel," řekl tehdy Jacques Chirac, a lidé vzpomínali na bohatý Senghorův osud.
Narodil se ve vesnici Joal, v říjnu roku 1906 sererskému křesťanskému obchodníkovi Basilu Senghorovi a jeho třetí manželce, muslimce Gnilane Ndieme Bakhou z kmene Fulbů.
V roce 1928, po ukončení studií na kláštěrní škole i sekulárním gymnáziu byl Léopold přijat ke studiím ve Francii a po úspěšném absolvování vysoké školy přednášel na univerzitách v Toursu a v Paříži.
Rok 1939 zastihl Léopolda Senghora na bojištích 2. světové války – o rok později byl mladý důstojník zajat, za dramatických okolností unikl popravě a v roce 1942 byl z německého zajetí propuštěn.
Po skoro dvacetileté politické kariéře stanul společně s Modibo Keitou v čele Federace Mali a po jejím rozpadu se stal presidentem nově vzniklé republiky Senegal. V jejím čele zůstal po pět volebních období až do roku 1980. Tehdy, po dvaceti letech ve funkci prezidenta na svůj post rezignoval a vládu předal do rukou Abdou Dioufa.
Ve světě si Léopold Sedar Senghor zasloužil pozornost zejména jako filosof hnutí négritude a básník - z jeho tvorby Češi poznali Zpěvy stínu (vyšly v roce 1947 v překladu Adolfa Kroupy a Gustava Francla) a Nokturna (1967).
I proto o něm po jeho smrti řekl Jacques Chirac: "Poezie stratila mistra, Senegal státníka, Afrika vizionáře a Francie přítele."
Zítra tomu bude právě osm let.
Sním v úzkém polostínu jednoho odpoledne.
Navštěvují mě únavy dne,
Zemřelí v tomto roce, vzpomínky týdne,
Jako průvod mrtvých ve vesnici.
Je stejné nebe zvlhlé přeludy,
Stejné nebe, které vysilují skryté přítomnosti,
Stejné nebe obávané těmi, kteří mají účty s mrtvými.
Hle, jak se ke mně blíží moji mrtví...**
* Baobab v lipové aleji (Eroika, 2008)
** Zpěvy stínu (Symposion, 1947)
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
Fotografie: Wikipedia
