"Modli se, jako bys měl zítra zemřít, a pracuj, jako bys měl žít věčně."
Mešita a Bambovo mauzoleum v Toube
Když se v roce 1853 ve vesnici Mbacke v Baolu narodil náboženskému učiteli z bratrstva Qadiriya syn, pojmenovaný Ahmadou Bamba, mohli šťastní rodiče sotva tušit, že o třicet let později se tato slova stanou heslem nové odnože súfismu - bratrstva murídů.
Ahmadou, jemuž pověst dnes připisuje nápadnou pokojnost, velkorysost a lásku ke spravedlnosti již od dětského věku, osiřel v osmi letech.
O dva roky později přešel Senegal formálně pod francouzskou správu; politické a vojenské struktury předkoloniálních království Waalo, Bawol, Kajoor a Siin byly zničeny, nepohodlní králové a nepoddajní zákonití nástupci trůnu vojensky poraženi, otráveni nebo jinak zavražděni, a na jejich místa dosazeni vladaři "loutkoví".
Ač jsou pověsti velebící moudrost a laskavost mladého Ahmadou dnes stěží ověřitelné, přesto nám zůstávají hmatatelné důkazy jeho jiných předností - mj. četné básně a filosofická pojednání, psané klasickou arabštinou i wolofsky. V časné dospělosti se věnoval překladům a přepisům komplikovaných právních a náboženských spisů tak, aby byly srozumitelné i lidem bez zvláštního vzdělání.
V době, kdy šavlemi a puškami vyzbrojené armády senegalských království bývaly rozstříleny francouzskými kanóny, hovořil Ahmadou Bamba o džihádu.
Za nepřítele prohlašoval nevědomost, chamtivost, nenávist, závist, násilí, vášně a lži, které podle něj stojí mezi věřícím a spásou. Na rozdíl od alžírského šejcha Al-Qádira , který v období francouzské okupace Alžírska rozlišoval mezi vyšším (vnitřním) džihádem a džihádem nižším (zbraní) - a připouštěl obojí - Ahmadou Bamba považuje za přípustný pouze džihád vyšší, jehož základem měla být modlitba, meditace, konání dobra a tvrdá práce: ve svém pacifismu odsouvá veškerý boj na pole volních vlastností a vznešených lidských principů.
Právě mimořádné morální kvality Ahmadou Bamby prý za ním do vesnice Mbacke přiváděly zástupy žáků a obdivovatelů. V roce 1887 založil Ahmadou Bamba osadu Touba, která měla být duchovní metropolí jeho učení.
Bambova koncepce afrického islámu, neuznávající cizí kulturní vlivy, získávala nové řady přívrženců; čím dál tím víc lidí chápalo islám jako novou platformu odporu proti kolonizátorům. Poté, co Ahmadou Bamba zbavil islám svázanosti s arabskou kulturou a modifikoval jej pro potřeby a mentalitu obyvatel afrického Sahelu, se stalo toto náboženství pro mnohé animisty ještě lákavějším.
Šejch Ahmadou odmítal tezi, že by islám musel být chápán v dimenzích arabských tradic; Korán je pro něj univerzální knihou pro lidstvo ne proto, že by se mu veškeré lidstvo mělo přizpůsobit, ale proto, že Korán může být přizpůsoben každému člověku a každé kultuře. Svatá kniha islámu je podle něj otevřená natolik, že význam jejího obsahu se mění nejen s osobou čtenáře, ale může být jiný i při každém čtení.
S myšlenkou, že existuje tolik Koránů, kolik je kultur, generací i jednotlivců a že být muslim neznamená být Arab, měl otevřenou cestu k založení nejvlivnějšího senegalského náboženského hnutí dneška.
Touba se brzy rozrostla v město plné škol: v zemi sice stále existovaly klasické islámské náboženské školy s výukou v arabštině a v kolonizovaném francouzském Súdánu začaly vznikat francouzské školy vnucující svým africkým žáčkům francouzský jazyk a způsoby, ale murídské hnutí přineslo školství nové, popírající svým zaměřením nadřazenost arabské nebo francouzské kultury nad wolofskou.
Francouzská koloniální správa té doby měla špatné zkušenosti s vůdci jako byl Oumar Tall nebo Samori Touré, a se znepokojením sledovala rostoucí Bambův vliv.
Nic na tom nezměnil šejchův osobní dopis francouzským úřadům, ujišťující, že se autor nemá žádný zájem na záležitostech vezdejšího světa; od roku 1888 byl sledován a reporty o něm se pravidleně ocitaly na guvernérově stole.
V srpnu 1895 už bylo Bambových přívrženců tolik, že se koloniální vláda ve strachu z možného ozbrojeného povstání rozhodla Bamby zbavit. Během šejchova zatčení v Diewolu se Bambovi žáci hotovili k učitelově obraně a válce s cizinci, ale Ahmadou Bamba takové jednání zakázal: dal se slyšet, že tuto válku vybojuje sám, aniž by musela být prolévána krev. Žáky poslal domů a slíbil jim, že se vrátí.
Strávil pak sedm let v Gabunu, v zemi, kde v exilu mnozí nepohodlní protivníci francouzského impéria zemřeli. Těch sedm let vyplnil modlitbami a psaním básní: "Jediné zbraně, které použiji proti svým nepřátelům, budiž pero a inkoust, jimiž píšu básně na počest Vyvoleného."
Věhlas Ahmadou Bamby však jeho zmizením nepohasl, naopak; za nepřítomnosti duchovního vůdce murídské hnutí dále sílilo. Přítomnost zásadového předáka se začala zdát být spíše pojistkou, než hrozbou, a tak nechala francouzská správa šejcha Ahmadou v roce 1902 převézt znovu do francouzského Súdánu - při příjezdu prý pronesl slova "odpouštím svým nepřátelům vše, co mi udělali, pro moudrost Pána, který mě očistil od nespravedlivých nařčení" - a až do roku 1913 zůstával v domácím vězení v Mauretánii, Louze a Diourbelu, dokud nebyly úřady přesvědčeny, že jim z jeho strany nic nehrozí, a v důrazu, který šejch kladl na tvrdou práci, začaly vidět výhody pro francouzskou ekonomiku.
Oslavy sta let od Bambova návratu z exilu
Uploaded by xitmiir. - See video of the biggest web video personalities.
Po roce 1918 francouzská správa povolila Bambovi vyhlásit Toubu sídelním městem bratrstva. Na území města nesmělo být zavedeno francouzské ani arabské školství; jedna z Bambových hlavních myšlenek říká, že jeho následovníci potřebují být soběstační a nezávislí. ( Obrovská mešita kterou v Toubě začali budovat v roce 1926, rok před Bambovou smrtí, byla vystavěna jen z peněz a práce samotných murídů: "kdyby nám na stavbu přispěli Arabové nebo Indonésané, říkali by nám také, jak uctívat Boha podle jejich představ." )
Šejch zůstával pod trvalým dohledem až do roku 1919, kdy diourbelský adminstrátor Antoine J. Henry Lasselves napsal v závěrečné zprávě: "Šejch Ahmad je nadán jakousi přirozenou, ale nepochopitelnou mocí laskavosti. Způsob, jímž se mu lidé odevzdávají, je výjimečný a jejich oddanost bezpodmínečná. Zdá se vyzařovat jakési božské světlo a tajemství, o jakém čítáme v příbězích o velkých prorocích a jejich lidu. Ale tento se odlišuje čistotou srdce, velkorysostí a laskavostí vůči přátelům i nepřátelům. ... Jen ti nejnespravedlivější z lidí jej mohou nazývat někým, kdo touží po světské moci".
Teprve po tomto prohlášení vzala koloniální správa Ahmadou Bambu na milost, přestala ho střežit a dokonce jej vyznamenala rytířským řádem čestné legie (šejch jej přijal, ale odmítl nosit, jelikož vyznamenání prý považoval za symbol věcí tohoto světa).
V roce 1927 Ahmadou Bamba zemřel, ale Touba se každoročně - tak jako právě dnes - stává poutním místem pro statisíce murídů z celého světa, kteří si zde připomínají výročí Bambova návratu z exilu a odkaz šejchovy matky.
Murídi v současnosti tvoří více než třetinu muslimských obyvatel Senegalu, a velkou část Senegalců v diaspoře. Náboženští vůdci začali v 70.letech 20.století (když udeřilo dlouhotrvající sucho a pěstování arašíd, tradiční zdroj výdělku, se ocitlo v krizi) podporovat masovou emigraci za prací, respektive za obchodem. Pracovní migrace se stala jedním z fenoménů novodobého murídismu: jen v Harlemu a v Bronxu žije na 15.000 murídů a New York se stává novou cílovou destinací pro další stovky, zatímco města Itálie a Francie ztrácejí na atraktivnosti.
Murídi jsou obrovskou ekonomickou a politickou silou Senegalu – traduje se, že mají v rukou až polovinu senegalské ekonomiky. Vzhledem k jejich velké moci nad veřejným míněním si žádná vláda netroufne kritizovat pololegální obchody, které skrze toto bratrstvo probíhají – existují nepsaná pravidla: náboženští vůdci nebudou kritizovat vládu a vláda zato nechá na pokoji jejich ekonomické aktivity. Tento obchod, zdá se, funguje k oboustranné spokojenosti.
V Toubě dodneška nejsou žádně školy evropského typu ani hotely. Ve městě se nesmí pít alkohol ani kouřit (ženy ale, v souladu s "africkostí" tamního islámu, pracují stejně jako muži, mohou se volně pohybovat a nezahalují se).
V New Yorku se v posledních deseti letech murídi přesunuli z ulic, kde nabízeli falešné značkové hodinky a další drobné zboží, do kamenných obchodů. Akumulace kapitálu napomohla vzniku čistě murídských finančních společností, restaurací nebo realitních kanceláří. Nemalá část peněz z nich ale, stejně jako dříve peníze z pouličního prodeje, tečou do Senegalu: buď jako zboží (obyčejně levná elektronika), které se tam dá se ziskem prodat, nebo jako dary pro svaté město, Toubu. Nemálo bussinesmanů, kteří uzavírají dohody za statisíce dolarů, aniž by k tomu potřebovali byť jediný kousek papíru, nemá žádné formální vzdělání.
Ekonomický úspěch murídů i výsledky jejich pololegálního podnikání dávají tušit, že cest k ekonomickému úspěchu může být víc než jen ty, které známe z učebnic.
http://www.reuters.com/article/sphereNews/idUSL1540748820070516?sp=true&view=sphere
http://www.ebad.ucad.sn/sites_heberges/mamadoufall/anglais/the-senegalese-mourides-diaspora-from-a-muslim-brotherhood-to--jihad-in-business2.doc/the-senegalese-mourides-diaspora-from-a-muslim-brotherhood-to--jihad-in-business2.htm
http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9E03E0D71E3FF93BA15754C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all
http://www.khm.uio.no/utstillinger/madeinafrica/english/marked_2.html
http://www.galenfrysinger.com/senegal_touba.htm
Fighting the Greater Jihad: Amadou Bamba and the Founding of the Muridiyya of Senegal, 1853-1913, Ohio University Press, 2007
Fotografie: http://www.flickr.com/photos/cfarivar/
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
