Dokonalá matka

V domě, kde jsme bydlívali, za zdí našeho obývacího pokoje, žila také pohledná paní zhruba mého věku. Asi tak měsíc před narozením mého prvního dítěte se od sousedů začal – místo obvyklých milostných vzdechů a extatických výkřiků – ozývat dětský pláč.

Časem se ukázalo, že paní sousedka povila dceru.

Vídaly jsme se při věšení plen na pavlači a vyhýbaly se, každá s robětem v náručí,  jedna druhé na tmavých schodech.

"Měly bysme se víc poznat, když už máme ty stejně starý děti," řekla paní sousedka jednoho dne statečně a pozvala nás k sobě domů.

Holčičky se honily kolem konferenčního stolku a já obdivovala naklizenou domácnost; u nás v bytě se nacházely věci paní domácí v setrvalém zmatku společně s těmi našimi, úložných prostor bylo poskrovnu a předmětů víc, než milo. Většinu času to u nás doma vypadalo jako po menší detonaci. Nezasvěcený pozorovatel by si dokonce snadno mohl pomyslet, že se tam právě loupilo, tak jako se to stalo Yfčině bývalé zákaznici .

Po přechodu z mého chaosu do sousedčiny harmonie jsem zakoušela pocity méněcennosti. A což teprv, když jsem viděla, jak paní sousedka trpělivě, laskavě a s humorem nakládá se svou (i mou) ratolestí!

Děti ji milovaly. Dokázala si s nimi nápaditě hrát, nenásilně je vést, vždycky pro ně měla nějakou pochoutku, originální nápad na hru, nikdy neztrácela nervy. Moje sebedůvěra klesala až na bod mrazu. Kolikrát jsem se přistihla, že si říkám, jakpak by se asi zachovala sousedka...

Připadala jsem si nemožná jako žena, k ničemu jako matka, zoufale nedokonalá jako manželka.

Tak... Prostě tak skvělá nejsem, no. Smiřovala jsem se s tím, že vedle své sousedky jsem jen frigidní cuchta, která nedokáže zajistit základní potřeby svého dítěte ani manžela. Ale předstírat opak nebudu. Ani na to nemám sílu.

A tak mi jednoho dne na návštěvě za zdí, ve skvěle uklizeném obývacím pokoji nad voňavým šálkem čaje a křehkými domácími sušenkami, utekla při nějakém vyprávění věta, že jsem svou dceru okřikla. Šokovaný výraz paní sousedky mě nepřekvapil. Nedivila bych se, kdyby na mě teď zavolala sociálku. Asi mě přestane i zdravit. Ach jo.

"Ty jsi ji okřikla? Ty jsi na ni křičela? Ty?? To jsem ráda! Já si pořád říkala, jak ty to děláš, že pořád tak trpělivě a mile... jak jí to všechno vysvětluješ... že to já bych ani nemohla... A měla jsem za to, že si o mě asi myslíš pěkné věci, když mě určitě slyšíš přes zeď, jak na tu naši ječím..."

Zírala jsem na paní sousedku a pomalu mi to docházelo: v pasti zdvořilosti a přípustných témat si žádná z nás nikdy nestěžovala – a obě jsme věřily v existenci té druhé "dokonalé" matky.

Mimochodem, všimla jsem si, že s rostoucím věkem prvního dítěte stoupá – alespoň u nás doma – rodičovská míra tolerance k alotriům jeho mladších sourozenců.

Prvorozený přivede netrénovaného rodiče k šílenství nejsnáz.

Když jsem o rok později naháněla hodinu po bytě své druhorozené dítě, abych ho oblékla, a ono se pak znovu svléklo během těch dvou minut, které jsem potřebovala k obutí, zůstávala jsem už klidná a s chladnou hlavou zahajovala lov znovu.

Věděla jsem, že bude hůř... 

Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz  

Fotografie v perexu: http://www.flickr.com/photos/babasteve/