Dobře utajené svatby

"Tak jak se vede, celé týdny jsem se vám nemohl dovolat, " chrlilo na mě dnes odpoledne sluchátko hlasem kamaráda, který už pěkných pár let tráví kdesi v kanadských hvozdech.  "Dostala jsi ty obrázky? Mých dcer a mojí snoubenky?"

Fotografie čtyř slečen, u nichž si nejsem jista, která je která, dorazily v pořádku. Potvrdila jsem jejich přijetí.

"No a tak kdy se budeš zase ženit?" ptám se, aby řeč nestála.

"Já už jsem se oženil! Minulou neděli," povídá kamarád, a mně poklesla čelist.

"Ví to už tvoje kanadská manželka?" zeptala jsem se opatrně.

"Kdepak, ta by mi dala," směje se Sulejmán. "To neví nikdo. Ani ta první."

"Počkej, chceš říct, že žádná z tvých manželek neví o těch dalších?"

"Jéje, ani nápad! No to by byl malér! Ta poslední, to je holka, se kterou jsem zasnoubený od té doby, co začla chodit do školy. To jí ani nemůžu říct, že už mám žen! Natožpak dvě!"

"No ale... Asi bys o tom měl uvažovat, nebo jí to nakonec řekne někdo jiný, víš, jak to chodí, a budeš mít hlavu v pejru!"

"A to já jim to zas jednou řeknu... rodině... ale osobně, až tam pojedu. Takový věci se nedají říkat po telefonu."

Ani jsem se nezeptala, jestli nebo kdy bude změnu svého stavu ("dvakrát ženatý" na "třikrát ženatý") dávat na vědomí i své druhé, kanadské manželce.

Popřála jsem Sulejmánovi hodně štěstí a když sluchátko cvaklo ve vidlici, vybavila se mi  kdysi čtená povídka o paní, která se stala vdovou. Oblečená ve smutečním, nechala si rozplétat vlasy, připravená držet smutek za  zesnulého manžela, když k ní přivedli cizí ženu: "to je tvoje spolumanželka. Neznáte se, ale jste si družkami ve smutku."

Všichni si mysleli, že paní po té novině asi potřebuje být chvíli sama – ale důvod jejího odchodu byl jiný. Šla se převléknout z vdovských šatů. Za muže, který jí celá léta lhal, smutek držet nechtěla.

Možná je jednodušší vyrovnat se  s tím, že žena není "sama", než se vyrovnávat s tím, že je - ať už ze zbabělosti nebo z pohodlnosti -  obelhávána.

^{Obrázek: http://www.freedigitalphotos.net/}