Vystoupil za námi z metra. Vysoký, štíhlý, elegantní třicátník v obleku.
Podpatky zaklapaly o mléčnou dlažbu nástupiště; doběhl nás až venku.
"Dobrý den, nezlobte se, můžu se na něco zeptat?" popadal dech.
Koutkem oka jsem sledovala své starší dítě, prchající nalevo ode mě, a zároveň se snažila udržet své mladší dítě, zamýšlející rozeběhnout se napravo.
"Ptejte se," přitakala jsem a snažila se odhadnout, jestli už je čas vrhnout se za starším dítětem, nebo jestli je potomek ještě pořád dost daleko od silnice.
"Vy jste chůva, nebo ty děti máte adoptovaný?"
Předškolák u silnice byl na vteřinu zapomenut: "Ty jsou MOJE !"
Teď byl vyveden z míry elegán: "Vaše... vaše... jako myslíte... porozený?" koktal zaskočen.
"Pokud si dobře vzpomínám, tak ano. Proč se ptáte?" začalo mě to zajímat.
Uprchlé dítě opsalo půlkruh a vracelo se k nám.
"My máme s manželkou dvě děti a chtěli bychom adoptovat černouška... V těch chudejch zemích je prej rodiče prodávají... Tak jsem myslel, jestli třeba nemáte nějaký kontakt..."
(Tyhle jsou moje! Neprodám!)
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli se skutečně v českých dětských domovech nedají sehnat "černoušci" a nakolik je normální pořizovat si dítě "podle barvy", jako třeba pekinéze nebo koberec.
A to radši ani nechci uvažovat o možnosti, že třeba nešlo ani tak o barvu, jako o nákup...
Obrázek v perexu: http://www.flickr.com/photos/babasteve/580529213/in/set-72157622629668310/
Článek poprvé zveřejněn v roce 2008 na adrese http://manzelka.bloguje.cz
