Děti jen do akvária!

Stejně jako je nutné vychovat psa, aby nežral cizí lidi, je nutné vychovat i dítě...

dočetla jsem se v komentářích pod svým článkem. Šlo o to, že čtenářka dokázala - dle vlastních slov - něco, zač ji hluboce obdivuji: vychovávat batole v naklizeném bytě zaplněným krémovým nábytkem, skleněnými stoly a smetanovými koberci. Pravda, batole bylo jen jedno, ale i tak jsem si jistá, že já bych to nedokázala. Nikdy bych nemohla s klidným svědomím říct, že "ne všechna děcka dělají doma bordel", protože děti, které žádný bordel nedělají, já neznám.
 
 
Tedy, vlastně, moje maminka tvrdí, že já jsem "bordel" nedělala. Také tvrdí (a v tom má, myslím, pravdu), že mě jako batole i předškoláka stačilo posadit na libovolné místo a obložit knihami, aby byl ode mě na celý den klid. Jenže většina dětí taková není. Většina dětí se ráda proběhne, všechno si vyzkouší a osahá vlastníma ručičkama. Většinu dětí zaujme víc skutečný bagr, než bagr na fotografii (o tulipánu nebo zlaté rybičce nemluvě).
 
 
I moji potomci rádi odpovídají na telefon, staví "domečky" ze skluzavky, židlí a dek, desetkrát denně se převlékají a občas vyzkoušejí věci způsobem, k němuž tyto nejsou primárně určeny.
 
 
Zejména děti kolem jednoho, dvou let věku bývají zvídavější a tvořivější (lépe řečeno ničivější), než je pro rodiče slabších povah únosné. Vysypané květináče, vytahané knihy z knihovny, boty v příborníku, hrnce v botníku, příbory v knihovně, mýdlo v pračce, voda v nádobce na mýdlo... taková je denní realita domácnosti s batoletem. Mojí domácnosti. Bez bílých koberců, bez krémového nábytku a se skleněným stolem několikrát denně leštěným.
 
 
Dětské zámky jsem jako zbytečnou investici zavrhla hned po prvním nákupu, když zámek na ledničce - jinak ovšem krásný, dekorativní - neodolával více než pět minut. Blokace elektrických zásuvek se oproti tomu ukázala být funkční natolik, že k některým zásuvkám se už zřejmě nikdy nedostanou ani dospělí.
 
 
Před čtyřmi lety jsem si zoufala. Měla jsem v malém, přeplněném bytě batole, miminko a binec, který se, jsa odstraněn a zdánlivě přemožen, okamžitě objevoval znovu, aniž by mi dal příležitost vychutnat si to vítězství. Choval se, mizera, stejně jako ta zpropadená plíseň okolo vchodových dveří.
 
 
Běhala jsem, pokud čas dovolil, za batoletem, a uklízela.
Ohrádka, do které jsem si coby bláhová prvorodička plánovala ukládání dítěte (vlastně jsem nebyla tak úplně bláhová - skutečně jsem tehdy znala jedno lidské mládě, které v ohrádce pobývalo rádo... jenže to jsem ještě nevěděla, že je to dítko v této své zálibě naprosto výjimečné), mi sloužila k ukládání předmětů, které bylo potřeba před potomky zabezpečit.
 
 
Po večerech jsem poslouchala vyprávění svého chotě o tom, co všechno prováděl rodičům ("a to vás vážně, opravdu vážně, ani jednou nepraštili?" ptávala jsem se v úžasu a zmítala se mezi tajným přesvědčením, že takové dítě bych já už dávno s rozkoší utloukla tupým předmětem a vděčností k tchyni a tchánovi, že oni to neudělali), a v duchu se modlila, aby dětičky nebyly po tatínkovi... aspoň v dětství ne.
 
 
Pak jsme se přestěhovali. Byt byl dvakrát větší, bez plísně. I na bílý nábytek došlo. Děti vyrostly, knihy se vrátily do knihovny, hrnce do kuchyňské linky. Boty opouštěly botník jen na čas, aby se do něj zase samy spořádaně vracely.
 
 
Pochopila jsem, že stejně jako nemá smysl trápit se tím, že sousedovic Lukášek pásl koníčky o týden dřív než naše Lenička, je potřeba se také smířit s tím, že batolata si chtějí vyzkoušet, k čemu všemu se, kupříkladu, dá použít zubní kartáček. Neomezují je znalosti, které máme my starší. Neomezuje je nic, kromě fyzikálních zákonů... a nás. A my, kteří bychom jim tu schopnost používat věci netradičním způsobem, (schopnost, kterou si jen málo z nás umělo zachovat do pozdějšího věku) měli vlastně závidět, ji mnohdy potlačujeme.
Kartáček na zuby je na čištění zubů přece, a na nic jiného. A na tohle a na tamto se nesahá, jedeš mi odtud!
 
 
Nakonec se nám to povede, nebo k tomu děti možná dojdou samy. Kartáček na zuby je zas jen kartáčkem na zuby, všechno je na svém místě a doma uklizeno.
 
 
Do velkého bytu bez plísně a s bílým nábytkem se mi narodilo další dítě. Dorostlo do batolecího věku se vším, co k tomu patří. Hrabe se v květináčích a zkouší, jestli se z knih v knihovně nedá postavit věž. Dřevěnou skládačku schovává do hrnců. Co nevidět začne nosit moje boty a zkoumat, co všechno se dá dělat se zubním kartáčkem.
 
 
Neokřikuju ho. Nebiju. Plácání přes ručičky si schovávám pro pokus o přátelství se sporákem.
 
 
Vzájemně se krmíme chlebem a i když  vím, že po svačince batole půjde přesadit pár kytek a já budu z (bílé!) dlažby odklízet stopy po černozemi, už mě to nerozhází.
 
 
Čert vem hlínu, knihy i boty v kuchyni... Když to trvá tak krátce!
 
 
 
 
 
 
 
 
Související články:
 
 
 
Co tu pořád děláš?
Matka na ten nejplnější úvazek
 
 
 
 
 
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz