"K čemu chceš tužku, když neumíš psát?"
Vojenský hobitov u Chasselay
ptal se prý Bohumil Vazač , působící po čas II. světové války ve francouzské armádě, svého afrického spolubojovníka ohromeného existencí přepínací propisovačky.
Ivan Procházka v druhém čísle časopisu Historie a vojenství z roku 2005 cituje vyprávění seržanta Stava (zde zkráceno):
"povšimli (jsme si), jak mu černý vojáček hledí přes rameno. I Vazač si toho všimnul a vysvětlil, jak se s tužkou manipuluje. Vojáček prosil, aby si tužku mohl vzít na dvůr. Věděli jsme, že tito vojáci nekradou a tak dostal naše svolení i papír. Za chvíli bylo na dvoře kolem držitele podivuhodné tužky klubko černých. Po čase se vojáček vrátil a žádal, aby mu Vazač tužku prodal. K čemu ji chceš, ptali jsme se, když neumíš psát. Vysvětlil, že když takový div přinese po vojně domů, bude vážený a vysypal na stůl kupu mincí různé hodnoty. Byla to sotva skutečná hodnota Crayonu, ale pro černé vojáky, kteří dostávali jen nepatrný žold to muselo představovat úžasnou sumu. Bylo patrné, že snad padesát černých vojáků se složilo. „To ti nemohu prodat“, zněla Vazačova odpověď a následuje dlouhé přemlouvání vojáčkem a znovu žádost, aby si mohl tužku vzít na dvůr. Znovu na dvoře houf černých vojáků, znovu i všeobecné obracení kapes. Konečně se náš vojáček vrací a přidává další mince a jiné cennosti. Vše ukazuje, že se tužky již nemíní vzdát. Vazač říká: „Nemohu ji prodat. Dostal jsem ji jako dar“. Voják tužku, kterou do té doby křečovitě držel, okamžitě pokládá a říká: „Ano, dar se neprodává“. Posbírav mince, smutný odchází. Byl přesvědčen, že za tužku nabízí bohatství a mít ji, je pro něj otázkou bytí a nebytí. Jakmile však zjistil, že je to dar, nepřicházelo další jednání v úvahu. Dar se neprodává. Kolikráte jsem si potom říkal, kolik lidí by odmítlo výhodný prodej něčeho, jen protože je to dar!“
Bohumil Vazač a Ivan Procházka nebyl jediní z našich lidí, kdo získával zkušenosti na bitevních polích 2. světové války po boku vojáků z francouzských kolonií; důstojníci československé pěchoty byli ve francouzské armádě bežně zařazováni do jednotek tzv. Senegalských střelců, případně Alžířanů, a měli možnost na vlastní kůži okusit, že to nebylo zrovna bezpečné místo - ztráty v těchto jednotkách často přesahovaly polovinu.
Voják který necítí strach ani bolest
V návaznosti na názor generála Faidherba, že "černoši jsou stateční, nemají strach z boje ani z nebezpečí a jejich nervový systém je málo rozvinut (a tedy necítí bolest)"
se v tehdejších vojenských směrnicích objevilo
"Si une mission de sacrifice s'impose, défense sans esprit de recul pour procurer le temps nécessaire au regroupement des forces, il pourra encore être fait appel à la vaillance du combattant noir. ... Pour une attaque brutale visant la rupture d'un front défensif adverse, on peut employer les troupes noires en fortes proportions ou en exclusivité." (Revue du temps noirs, říjen 1938).
Jednotky Afričanů byly proto používány tam, kde se předpokládaly vysoké ztráty. Byly to, v souladu se směrnicemi, právě ony, které stavěli do pole, bylo-li zapotřebí část vojska obětovat. Senegalští střelci se ocitali v první linii útoků a kvůli způsobu, jakým byly jejich jednotky v boji využívány, čelil Senegalský střelec čtyřicetiprocentní pravděpodobnosti, že na frontě přijde o život. Pro srovnání – ztráty mezi francouzskými vojáky činily průměrně 3%.
Ideál a skutečnost
"Asi to nazvete mladickou nerozvážností, ale my jsme si řekli: pojďme a osvoboďme Francii. Protože když Francie bude svobodná, bude svobodná i Afrika," svěřil se reportérovi BBC válečný veterán Issa Cisse. Někteří tehdejší rekruti z vyšších kruhů, absolventi francouzských škol v Africe, se dívali na Francii jako na svou zemi. Další uvěřili tvrzení, že Němci chtějí znovu zavést otroctví. Téměř všichni si uvědomovali nebezpečí, kterým budou vystaveni – věděli, že už v první světové válce v zámoří padlo mnoho odvedenců z jejich okolí.
Na ty koloniální rekruty, kteří měli ohledně obrany "vlasti" nějaké ideály, v metropoli čekalo v rozčarování: po krátkém výcviku na africkém kontinentě, kde žili pohromadě s Francouzi, přišlo nalodění a šok. Po přistání z nich byli vojáci druhé kategorie – i jíst museli odděleně a v jiných hodinách. Situace se změnila, když vojáci koloniálních jednotek vyhlásili, že se na frontě nezúčastní boje, pokud nebudou mít stejné podmínky jako zbytek mužstva.
Kanibalové na bitevním poli
Německá strana vedla v obou světových válkách proti Senegalským střelcům kampaň, v níž vojáky vykreslovala zároveň jako zbabělce i kruté a nelítostné kanibaly; Francouzi je do prvních řad útoku rádi nasazovali nejen proto, že směrnice jednotky Střelců pro takové mise přímo určovaly, ale i proto, že vojáci v nich měli vyšší postavy a nepřítele demoralizovaly už jen svým vstupem na scénu - němečtí vojáci se před odchodem do bitvy prý často ptávali, zda jsou v řadách protistrany také Afričané.
Prohra na bitevním poli dávala přeživším Senegalským střelcům bezmála jistotu smrti: jen vzácně je Němci brali jako zajatce, obvykle na místě dobili i raněné (během celé války Hitler obviňoval Francii z pokusu o "negrifikaci Evropy").
Po bitvě u Aubigny na jaře roku 1940 rozzuřily vysoké ztráty německé vojáky natolik, že pozabíjeli všechny raněné Afričany, které se z vesnice nepodařilo včas evakuovat; o život přišla bezmála polovina Střelců, kteří se boje zúčastnili.
V červnu téhož roku sevřela italská a německá armáda do pasti jednotky francouzské armády, operující v oblasti kolem Lyonu. V beznadějných bojích, které tam tehdy probíhaly, šlo francouzské straně už jen o čest. U Chasselay se německá divize Tottenkopf střetla se Střelci kapitána Clementa. Po den a část noci trvajících bojích francouzská armáda ustoupila, ale ke dvěma kumpaniím Senegalských střelců se rozkaz nedostal. Dvě stě mužů vzdorovalo pětadvacetitisícové přesile až do příštího rána, kdy je Němci "doslova rozstříleli kulomety a těla mrtvých a umírajících rozjezdili pásy tanků" (J. Marchiani).
Ztráty afrických jednotek toho dne činily 104 mrtvých, 37 raněných a 856 "zmizelých". "Zmizelé" je možno bez rozpaků přiřadit k mrtvým, jelikož v této zdánlivě naději dávající položce jsou zahrnuta všechna spálená a roztrhaná těla, která nebylo možno oficiálně identifikovat.
Do Paříže vstupte, až najdete dost Francouzů!
V srpnu 1944 bylo zjevné, že k Paříž se brzy dostane do Spojeneckých rukou. Generál Charles de Gaulle vznesl k americkým přátelům patriotské přání: Paříž musí být osvobozena Francouzi!
Americká strana byla ochotna de Gaullovu přání vyhovět pod podmínkou, že do Paříže vtáhne divize tvořená jen bělochy. To se v době, kdy ve všech divizích v okolí byli běloši v menšině a jediná "čistě bílá" francouzská divize se nacházela v Maroku, plnilo těžko. Když se ukázalo, že ani Francouzi z jiných jednotek nestačí zaplnit mezery po vzhledově nepohodlných vojácích, nahradili nedostatkové Francouze Španělé, Tunisané a Libanonci.
Téhož roku, 1944, přišla částečná demobilizace. Vojáci z kolonií se naloďovali s vědomím, že mzda jim bude vyplacena až poté, co dorazí do vlasti.
Smrt místo výplaty
1280 veteránů z různých částí francouzské západní Afriky listopad už zastihl v ubikacích vojenského tábora u vesnice Thiaroye. Teprve tady se vojáci dozvěděli, že plat nedostanou v plné výši. Protesty byly marné. Aby se domohli slyšení, zajali francouzského generála; ten slíbil, že situaci pomůže vyřešit, a vojáci ho vzápětí propustili... což se později ukázalo jako chyba. Francouzi si "vyřešení situace" představovali po svém:
ve tři hodiny ráno do vojenského tábora přijely tanky. Francouzská armáda spící veterány napadla střelbou; zanechala po sobě asi třicet mrtvých a dvě stě raněných. Někteří z přeživších byli obžalováni ze vzpoury a odsouzeni k jednomu až deseti letům vezení, pokutě ve výši sta starých francouzských franků a zbaveni práv na plat (na ten plat, kvůli jehož nevyplacení protestovali) i důchod vojáka.
Pokud jde o tresty odnětí svobody, ty byly v roce 1947 odsouzeným prominuty; nárok na peníze jim ale nepřiznali.
Valorizace po šedesáti letech
V roce 1959 se francouzské kolonie západní Afriky vyslovily pro nezávislost. Nejvyšší francouzské kruhy při tomto zklamání rozhodly o zmrazení penzí bývalých členů koloniálních jednotek: od té doby důchody veteránů neměly být valorizovány a vdovy po bývalých vojácích neměly dostávat nic.
Během následujících čtyřiceti let se inflaci přizpůsobovaly pouze důchody francouzských veteránů. Nůžky mezi penzemi francouzských vojáků a jejich afrických spolubojovníků se rozvíraly.
Petice a dopisy neměly úspěch. Nejznámější bojovník za rovné vojenské důchody, Amadou Diop, který ve francouzské armádě sloužil 22 let, věc předložil i nejvyššímu soudu. Ten uznal, že se jedná o diskriminaci, a v roce 2004 - šedesát let po válce - došlo ke zvýšení důchodů pro veterány, kteří v bojích za Francii zratili iluze a mnohdy i zdraví.
Amadou Diop a mnozí jiní se toho nedožili.
Důchody vysloužilců z 2. světové války jsou v bývalých francouzských koloniích i po valorizaci jen zlomkem toho, kolik činí důchody jejich bývalých spolubojovníků ve Francii.
Francouzská vláda argumentuje tím, že kupní síla v těchto zemích je nižší a bývalí vojáci tedy nepotřebují tolik peněz, jako Francouzi.
Brání se rovněž, že vyplácení rovných vojenských důchodů by pro Francii bylo příliš nákladné.
Obrázek: I. Taguelmoust
Související články:
http://sadio.blog.idnes.cz/c/120127/Doba-valecna.html
Další informace:
Patrik Ouředník: Europeana
Myron Echenberg: Colonial Conscripts: The Tirailleurs Senegalais in French West Africa, 1857-1960
http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/3548400.stm
http://www.volny.cz/ipro/stripky/clanky/vazac.htm
http://www.army.cz/avis/areport2004/ar7text.pdf
http://martinhessler.blog.cz/0902/zapomenuty-general
http://www.lidovky.cz/rozkaz-pariz-osvobodi-belosi-djw-/ln_noviny.asp?c=A090408_000063_ln_noviny_sko&klic=230966&mes=090408_0
http://www.africultures.com/anglais/articles_anglais/25barlet.htm
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
