"Mulati se rodí buď ze znásilnění, nebo jsou to děti prostitutek. V obou případech nemáme ani nejmenší morální povinnost dívat se na tyto potomky cizí rasy."
Na konci první světové války obsadily francouzské jednotky tvořené vojáky z Tuniska, Maroka, Madagaskaru a Francouzské západní Afriky levý břeh Rýna, Kolín a Mainz.
Německý odpor tuto skutečnost označoval střídavě jako úmyslný útok na německou civilizaci, která měla být zničena, či jako důkaz francouzské degenerace, k níž došlo úzkými vztahy Francouzů s kolonizovanými národy. Německé pokusy vymámit na vítězných mocnostech slib, že "barevné" jednotky nebudou v Německu sloužit, byly marné.
Protože vítězové zůstávali k žádostem poražených hluší, nastoupila německá státní kampaň "Černá hanba". Její naturalistické až pornografické popisy údajného sexuálního násilí, jehož se syfilitičtí vojáci koloniálních jednotek, neschopni ovládat své divošské pudy, dopouštěli na německých ženách, označuje Jared Poley (Decolonization in Germany: Weimar Narratives of Colonial Loss and Foreign Occupation) spíše za "fotonegativní obrázek evropských kolonistů, kteří v kolonizovaných územích viděli zaslíbenou zemi svých sexuálních fantazií."Ve skutečnosti se koloniální jednotky nedopouštěly deliktů o nic častěji, než jednotky složené z vojáků evropského původu: záznamy z roku 1921 hovoří u rýnských "barevných" jednotek o dvaasedmdesáti kázeňských přestupcích, z nichž jen devět bylo sexuální povahy.
Francouzskou okupaci Němci beztak chápali jako kolonizaci, a skutečnost, že jsou kolonizováni "barevnými" jednotkami, k pocitu ponížení ještě přispívalo.
Přes to všechno četné milostné vztahy mezi vojáky francouzské armády a Němkami stále vznikaly. V oblastech, kde jednotky skutečně sloužily, byly spíše oblíbené, a zřejmě i kvůli síle franku a sexuální zvědavosti si koloniální vojáci naopak stěžovali na pronásledování domorodými ženami.
Na okupovaných územích se tak narodilo kolem osmi stovek dětí těchto vojáků (jen jedna z matek prohlašovala, že byla znásilněna), které byly od mala ostrakizovány a handicapovány hned dvakrát – jako děti barevných otců, a zejména jako děti nepřátel.
Když pak v polovině dvacátých let Francie své vojsko odvelela, zůstalo mnoho žen s těmito dětmi samo v čím dál nepřátelštějším prostředí. Ne všichni vojáci se se svými německými milenkami oženili; děti svobodných matek měly německé občanství a nechránil je mezinárodní zákon. Německá vláda s nimi mohla nakládat, jak se jí zlíbilo.
Příběh, který redaktor New African vyčetl ze záznamů Britského koloniálního úřadu, komplikovanost osudů těchto lidí ukazuje:V roce 1931 požádala žena z Ober-Olmu, aby její malý syn, mulat jehož otcem byl senegalský voják, směl odjet do Worcesteru v Jižní Africe. Podle dalších údajů šlo prý o "pečlivou matku, která se dobře starala o své děti" – měla totiž dvě; starší ze synů byl čistě německého původu.Rýnským misionářům se podařilo najít pro chlapečka v Jižní Africe adoptivní rodinu, ale přestože všechny doklady už byly vyřízeny, dítě nakonec vízum do Jižní Afriky nedostalo s odůvodněním, že "je barevné a zákon nedovoluje vydávání víz barevným jedincům."Krátce nato se starší ze synů paní z Ober-Olmu dostal při obraně cti své matky do rvačky, za niž měl být potrestán magistrátem. Trestu se už nedožil – spáchal sebevraždu.Zoufalá matka se nadále snažila zachránit aspoň své mladší dítě – znovu a znovu se obracela na misie a úřady a pokoušela se zjistit, která země by jejího syna přijala. Teď už sice nenarážela na rasovou bariéru, ale přesto dostávala zamítavé odpovědi – není prý možné přijmout do země osobu bez hmotného zajištění.
Záznamy neříkají, co se s chlapečkem nakonec stalo. Je ale známo, co se stalo s dalšími čtyřmi až šesti sty mulatů nebo dětí arabských otců; v roce 1936 byla ustanovena "Komise číslo 3", která vytvořila seznam všech těchto dětí a v souladu se zákonem z roku 1933, který africký původ považoval za "dědičný defekt", nechala děti uvěznit a vykastrovat, často bez vědomí jejich rodičů. Stovky z nich téhož roku beze stopy zmizely, což dává důvod k podezření, že skončily v plynových komorách.
"Někteří z nás měli to štěstí, že byli podrobeni jen sterilizaci a ne eutanázii," říká v německém televizním dokumentu jeden z poškozených, Hans Hauck. "Při operaci nebyla použita žádná anestetika, a na konci jsme dostali certifikát o sterilizaci – proti podpisu, že nikdy nebudeme mít intimní kontakt s jakýmkoli Němcem nebo Němkou."
Kampaň "Černá hanba" pokračovala ještě více než dvě desítky let po svém začátku: když v roce 1940 německá armáda obsadila Francii, nutili nacisté Jeana Moulina, prefekta Eure -et-Loir, aby vydal prohlášení, francouzské koloniální jednotky v oblasti znásilňovaly a vraždily ženy a děti.
Moulin odmítl podepsat, že by na rozervaných pozůstatcívh obětí bombardování byly známky jiného násilí; brzy nato jeho úřad navštívili němečtí vojáci, kteří mu dali na srozuměnou, že ho budou mučit tak dlouho, dokud dokument nepotvrdí. Moulin se nepodrobil ani fyzickému nátlaku; když pochopil, že vojáci jsou odhodláni ho ubít, sám si podřízl hrdlo. Němci, kteří předpokládali, že umírá, nechali Moulina jeho osudu. (Přežil a byl nacisty ubit až o tři roky později, když stejně zásadově neprozradil jména francouzských odbojářů.)
Související článek: Cizí děti I
Další články autorky: http://manzelka.bloguje.cz
Další informace k tématu:Hans-Jürgen Massaquoi: Destined to WitnessC.A.Blackshire-Belay: The African-German Experience: Critical EssaysMichael Burleigh, W.Wipperman: The Racial State: Germany 1933-1945Heide Fahrenbach: Race after Hitler: Black Occupation Children in Postwar Germany and AmericaClarence Lusane:Hitler's Black Victims: The Historical Experience of Afro-Germans, European Blacks, Africans and African Americans in the Nazi Erahttp://www.ushmm.org/wlc/article.php?ModuleId=10005479http://en.wikipedia.org/wiki/Racial_policy_of_Nazi_Germany
Obrázek v perexu: Babasteve, http://www.flickr.com/photos/babasteve/3402471891/in/set-72157622629668310/
