Chlapa bych nikdy neposlouchala.

"Natož aby mi měl co mluvit do mých věcí,"  říkává Dáša ráda a často; kamarádkám u kafe i mladší sestře Barboře u rodinného stolu. Barbora v Dášiných očích (a vlastně i očích rodičů) vůbec zaostává.

Když Dáša začala podnikat (a dařilo se jí), Barbora studovala filologii.

Když se Dáša vdávala za úspěšného fotbalistu, Barbora si nechávala vyznávat lásku od rozvedeného otce dvou kluků; a když Dáša zvelebovala zahrádku u svého nového domu, protloukala se filoložka Barbora s manželem a vyvdanými dětmi po podnájmech.

"Taky už byste si mohli pořídit vlastní bydlení," šťouchala Dáša do Báry u nedělního oběda.

"Musím to domluvit s Davidem," vzdychla Bára s pohledem upřeným do talíře.

"Ts, nemáš snad vlastní peníze a vlastní hlavu?" obrátila Bára oči ke stropu. " Vůbec, pro tebe by bylo nejlepší, kdybys to měla jen na sebe, kdyby se pak něco stalo... David přece už jednou rozvedený je. Já mám auto taky psaný jen na sebe. Přece se nebudeš ptát chlapa! Já bych teda nesnesla, aby mi chlap říkal, co mám dělat, nebo abych se musela dovolovat na každou kravinu!"

Bára honila lžící knedlíčky v polévce a mlčela.

O rok později u téhož stolu zvěstovala Barbora rodičům a sestře, že si s Davidem koupili vlastní domek.

"Ještě bychom potřebovali převézt nějaké věci... Mohla bys mi, Dášo, půjčit na půl dne auťák?"

Dáša přepočítávala brambory na talíři: "Já bych fakt ráda... Ale to víš, musím se zeptat Martina, pak ti řeknu..."

Článek poprvé publikován na stránkách http://manzelka.bloguje.cz

Fotografie v perexu: http://freedigitalphotos.net