Adventní Čeflínka

Dvířka elektrické trouby tichounce lupla; s vytahovaným plechem se do kuchyně dostal závan horka a vůně.

"Zase je celá zdrclá!" zvolala maminka dramaticky, zatímco se shýbala, aby mohla obrovskou vánočku dokonalého tvaru zhodnotit svým kritickým okem ze všech stran.

(Z nějakého důvodu považovala moje maminka všechny svoje vánočky za "zdrclé", i když – přísahám – vždycky vypadaly tak, že by je mohli z fleku fotit pro obrazovou přílohu hodně drahé kuchařky.)

Vánočka putovala na nudlový vál a v uvolněné troubě se na jejím místě uvelebila jiná, zatím syrová, určená pro dalšího labužníka z řad širokého příbuzenstva.

"Prosímtě, nakrm ty kočky," zaprosila maminka od kuchyňské linky. Mouka, sněžící ze dnou zkroucených prstů, pokrývala dřevěný vál souvislou vrstvou. 

Dvě mladé kočičky, černobílá Kačenka a uhlově černá Čeflínka, se pletly kuchařce pod nohama, občas se postavily na zadní nohy a předními tlapkami se opíraly o dvířka kuchyňské linky.

Z obrovského hrnce na sporáku jsem starou železnou lžící nabrala vařené maso s rýží. Moje počínání přilákalo pozornost dalších šelem, ohřívajících si do té doby srst na ústředním topení, pospávajících na dřevěných policích, dřímajících na židlích a důstojně shlížejících z okraje stolu. Houfně opouštěly svoje pozice a čekaly na mě tam, kam jsem se chystala tác položit.

Šestatřicet tlapek dychtivě nadskakovalo, devět tlamiček se ke mně nedočkavě natahovalo.

Ještě na zemi jsem maso na tácu dělila na vzdálenější hromádky, aby měla každá kočka dost místa a nemusely se krmit těsně vedle sebe. Rychlá kontrola zasedacího pořádku: jsou kočky, které se nesnášejí, dost daleko od sebe?  Sedmnáctiletá kočičí matróna Štěstí, matka, babička nebo prababička všech přítomných, sice dokázala rváče rozehnat pouhým zaujetím výhružného postoje, ale proč zbytečně přidělávat starosti poloslepé kočičí stařence?

Zpod stolu sledoval kočičí hostinu kníravčík s hlavou položenou na tlapách: věděl, že po kočkách toho zůstane dost i pro něj.

"Stříhání" kočičích čelistí, zpracovávajících tuhé šlachy výsekového masa, přehlušily zvuky z chodby.

"Nalil jsem jim do hrnce teplou vodu, aby to rozmrzlo," informoval nás tatínek o své péči o pitný režim slepic.

Neposlouchaly jsme ho. Dívaly jsme se za něj, dolů na práh kuchyňských dveří.  Dovnitř vešla černá kočička a zamířila si to k tácu s masem.  Zahlédla skulinku mezi Kačenkou a Žofií, vsunula mezi ně svou trojúhelníkovou hlavičku a začala se krmit. Obě sousedky jí věnovaly jen zběžný pohled.

"Nějak se dostala na ulici, šla se mnou až ke slepicím a zpátky. Ještě že jsem ji našel," poznamenal tatínek, když si všiml našich udivených pohledů... a pak užasl i on.

U tácu sedělo deset koček. Přímo naproti sobě se krmila dvě černá koťata. Stejně veliká, se stejně posazenýma ušima, stejně dlouhými ocásky. Stejné zelené oči. A, bohužel, i úplně stejný obličej.

Nikdy jsme nezjistili, která z nich byla opravdu naše a která "přišlá".

 
 
 
Obrázek: http://freedigitalphotos.net
 
 
 
 
Článek poprvé publikován v roce 2008 na stránkách http://manzelka.bloguje.cz