Tenkrát na střední vlně.

Seděl jsem ve vlaku a pokoušel se usnout. Celkem se mi to dařilo, byl jsem po koncertu opravdu utahanej. Klimbal jsem i přes skřípání brzd na každém malém nádraží a zastávce.

Dodnes nechápu, do jakého vlaku jsem tenkrát na tom nádraží v Praze nastoupil. Stavěl úplně všude a z mého původně celkem jasného plánu se s postupujícím časem stával reálný problém. Venku svítalo a já zatím nedojel ani do Pardubic.

14 dnů před tím jsem nastoupil jako technik do rozhlasu. Zatímco si všichni moji spolužáci už užívali prázdnin, já začal chodit do práce, probíral se stovkami cédéček a tahal za kliky mixážních pultů ve studiu. A co víc, v kapse jsem měl svůj první lístek na Depešáky. O něčem takovém se mi před rokem ani nesnilo.

Na pozici druhého technika na vysílacím pracovišti to zpočátku nevypadalo náročně. Například jsem zakládal vysílací pásy do velkých studiových magnetofonů a nastavoval je na začátek požadovaného záznamu. Nebo jsem fasoval cédéčka ve fonotéce a ty pak strkal do přehrávačů. Vše podle scénáře, nebo pokynu hudebního redaktora, který zrovna ten den s vámi vysílal. Klapalo to jako hodinky. Na vteřiny přesně. Ve čtvrtek mi takhle po vysílání kolega povídá: „Hele, mě ten autobus v sobotu pojede trochu blbě, příjdu asi o pátnáct minut dýl. Zatím to tu zapni jo?“ Všechno mi to samozřejmě i vysvětlil a na konci se zeptal. „Zvládneš to?“ Jak jsem byl mladej, tak jsem byl blbej: „No jasně Stando, spolehni se...“ ubezpečil jsem ho.

Konečně přijíždím do Pardubic. Přesedám na vlak do Hradce a venku je ráno na plný pecky. Z nádraží v Hradci do studia ve Vrchlického ulici je to asi kilometr, běžím. Přilítnu na vrátnici, celej v černým. Vrátnej mě kupodivu nezastřelí a dokonce mi dá i klíče. Odemykám vysílací studio, zapínám to a začínám navádět středovlný vysílač. Pískám chlapům do drátů, co čekaj na druhý straně. Frekvence jeden kilohertz a pouštím z pásu natočenou znělku studia. Kyslíkovej dluh ze sprintu od nádraží už sice opadnul, ale jsem celej mokrej a klepu se. Přichází moderátorka a elegantně se usazuje v hlasatelně. Pěkně oblečená, navoněná, klidně a vyrovnaně si rovná papíry. Nastavuju jí mikrofon a běžím do fonotéky pro pásy a cédéčka. Přichází první technik. „Čáu tak co, dobrý?“ „Jasněěě Stando, můžem na to.“ Chvilku kouká na mix, pak údivem vyvalí oči, podívá se na hodiny ve studiu a vyřkne tu zásadní otázku :„A co tyhle tlačítka, tys je nezmáčknul?“ Na panelu vidím asi padesát tlačítek. Čumím na to jako puk... „Nooo, tyhle…. Hmm..., asi sem je nezmáčknul, no.“ „Hmm, tak to jsi ale nenavedl vysílač na signál… úúúú...“ Standa kvílí a kroutí u toho očima. Vypadá vyděšeně, ale zároveň i trošku legračně „No to to vysílání bude dneska vypadat… Přepneme to na časáku natvrdo!“ Zní jeho jediný možný a správný result. Naši ryze technickou debatu přerušuje moderátorka a časové znamení. „Vysíláme, kluci jedem, všichni na svoje místa!“

Ten den, ve stejnou hodinu, vystřídalo ranní vysílání z Prahy, vysílání regionálního studia z Hradce Králové. Tak jako každý den. Jen z reproduktorů přijímačů na středních vlnách byly slyšet poněkud zvláštní zvuky. Takové jemné syntetické vlnové pohyby, které modulovaly celé vysílání až do večera. Nesly se etherem skoro jako zpěv velryby. Nikdo netušil proč a všichni depešáci spokojeně dospávali.