Dveře

Tady bude odbočka vlevo. Je to polňačka. Jo dobře, už jí vidím. Sjel jsem ze silnice a ujel asi padesát metrů. Zastavili jsme. Jo tady. Je to krásně po rovině, pak to vycouvám.

Venku byla únorová noc, kosa a tak jsem nechal natočenej motor abychom v autě nezmrzli. Začali jsme se líbat a svlíkat. Ta holčina byla super, nikdy jsem se za velkejma kozama nehonil, ale tahle je měla fakt nádherný. A přitom to byla taková mladičká Venuše s hezkejma bokama a ne moc velkým zadkem. Seznámili jsme se na seznamce. Dlouho jsme se vzájemně masírovali fotkama až bylo jasné, že je to neodvratné.

Zamknul jsem centrálem dveře zavniř, aby nás někdo nepřekvapil a vlezli si přes sklopený sedadla až dozadu. Chtěla úplně všechno, byla živočišná a doslova nenasytná. Když už jsem myslel, že je po všem, povídá „Mám to ráda i do zadku“. Byla to věta na kterou se nezapomíná. Věděla jak chlapa znova vyrajcovat. A tak jsem se dál a dál propadal do hlubin jejího tělesna. Nakonec mě udolala. Zatímco po sklech auta všude stékaly kapky, ve mě už zřejmě nezbyla žádná. Oblíkli jsme se a vylezli zadními dvěřmi vem. Chtěla si zakouřit. Vylezl jsem jako první, abych zjistil jestli je čistej vzduch a ona za mnou. A pak se to stalo. Ve chvíli, kdy za sebou zavřela dveře, se ozvalo takový nenápadný cvaknutí. Zapálila si elegantně cigaretu a moc hezky se na mě usmála. Jenže já už se neusmál, tušlil jsem... Trošku znejistěla. Nevěděla přesně co, ale cítila, že něco udělala špatně. Vzal jsem za dveře. Zavřený! Pak za druhý. Zavřený! Celý auto jsem odešel. Zavřený… a klíč je uvnitř v zapalování! A co víc, zahřátej motor stále běží…!

Byla to neuvěřitelná situace. Stáli jsme na poli, v té zimě, vedle obrovský kupy hnoje a já si odmítal vymlátit sklo, abych se dostal dovnitř. Nezapomenu na ten strašnej pocit, když jsem s ní odcházel pryč. Trpěl jsem utkvělou představou, že se nastarovaný motor stojícícho auta logicky neuchladí a celý auto tam někde v tý prdeli na poli shoří.

Rozhodli jsme se, že půjdeme pro pomoc do města. Byly to tak dva kilometry. Když jsme došli k jejich bytovce, věřte, že se mi ne úplně snadno vysvětlovalo jejím rodičům, proč moje auto stojí na poli za městem, u kupy hnoje, zamčené a nastarované. Nezapomenu na ty jejich pohledy. Nakonec mi ale půjčili klíčky od svého auta a my vyrazili pro mé náhradní klíče.

Ve chvíli, kdy jsme zhruba po hodině přijížděli zpátky ke kupě hoje, jsem propadnul v těžko popsatelnou euforii. Moje auto neshořelo! Blafalo si tam a všude kolem něj byla rozmrzlá hlína. Div, že tam nezačaly růst kytičky. S tou nezbednou holčinou jsme se jěště párkrát viděli a vždycky se tomu od srdce zasmáli. Skončilo to, až když začala randit se svým učitelem.