Znáte svoje děti?

Rodiče nemohou zcela porozumět svým dětem, vědí o nich příliš málo. Učitelé nemohou poznat své žáky dostatečně. Mají pocit, že vědí příliš mnoho. 

Kdy takové poznání začíná? V bříšku, hned po narození? Prvními krůčky, slovem? Úsměvem? Je nekonečné. Pro paní učitelku, která je ve skupině dětí poprvé, je to skutečně zážitek. Myslela si, že to s dětmi umí. 

Jenže jsou to děti, převážně z uprchlických rodin. Nerozumí česky, spíše si pobrukují písničky v angličtině. Některé jsou zanedbané. Psycholožka říká, že se podepsalo trauma. 

Hlídala jen babička, zatímco rodiče pracovali v cizině. Peníze posílali, ale vídali se jen párkrát do roka. 

Nyní se situace opakuje. Babička už není, rodiče jsou v práci a děti jsou samy doma. Nemají vůbec stravovací návyky a dělají si, co chtějí. Jsou neukázněné, ale smutné. Děti potřebují laskavé vedení a pevné hranice.

Některé děti vykazují projevy autismu. Rodiče si myslí, že jsou v pořádku. Nechtějí si připustit, že by byly jiné. Berou to jako osobní selhání. Bojí se jít k lékaři. 

Jsou děti, které neustále zákeřně zlobí ostatní. Každé dítě si odnáší na ruce otisk zoubků kamaráda. A rodiče se ptají. Kdo to byl? Pokaždé někdo jiný. Ubližují si navzájem.

Děti jsou čistý, nepopsaný list? V žádném případě. Co človíček, to jiná povaha, spletitá ruleta nekonečného poznávání. 

Dokud nemluví, nutí nás se naciťovat a využívat intuici. 

Prý děti jsou jen emoční bytosti, které nemají ještě vyvinuté obranné mechanismy. Kdo si to myslí? 

Nikdy jsem neviděla tolik agresivity, některé brání úplně všechno. Mají strach. Jejich omezené já nedokáže spolupracovat. Jen se prosazovat. Samozřejmě na úkor druhých. 

Není to jev, nám všem tak povědomý? Nemělo by se spoustu dospělých občas vrátit do mateřské školy?

Vzít se za ruce a učit se lásce a porozumění?  

Sebeláska nám nebyla do vínku dána. Učíme se ji všichni znova a znova. A teprve pak můžeme skutečně milovat ostatní...