Zlomené srdce

Máte radu, jak jej vyléčit? Prý jediný lék je odpuštění. Ta bolest v hrudi po létech, že by to bylo ono? Ten dávný smutek? Nedopsaný příběh? 

25 let jsem ji nosila v srdci. Ptáte se koho? No, přece svou první lásku.

Jak já jí podléhala, jak moc o ní snila.  Schovávala všechny dopisy, včetně toho prvního. Konečně jsem tě našel. Napiš, jestli hraješ alespoň trošku na kytaru, dáme to do kopy!

Jejda, to byla romantika. Všechny ty dopisy z vojny, ve kterých jsme si malovali budoucnost. Tak trochu jsem tušila, že žádná nebude. Že nezbude nic z těch krásných slovíček. Že nakonec zbudou jen oči pro pláč.

Uběhlo spoustu let …

Paní ve vlaku byla asi věštkyně. Věděla, že se máme setkat. S mojí láskou po 25 letech. Vy tam máte lásku, řekla, a on přátelství.

No právě, řekla jsem smutně. To nevadí, to se může změnit.

Vzpomněla jsem si na tu jeho botičku z vojny. Jen tak někomu bych ji nedal. Přívěšek na kůži, vyrobený z nejčistší lásky. Co pro mne znamenala a kolik let jsem ji měla doma schovanou.

 Až jednou mi řekl kamarád, že se musím rozloučit s minulostí, s minulými vztahy a v rámci očistného rituálu všechno spálit. Tak jsem jednoho dne odhodila botičku do ohně, že se zbavím pout minulosti. Tak takovou bolest bych vám nepřála. Bylo to ještě horší. Od té doby na ni myslím, že jsem zrovna ji, spálit nemusela. Tisknu ji v duchu k sobě. Proč?

Proč se vůbec snažíme někoho nebo něco k sobě připoutávat? Vždyť to není láska. To je strach.

Že nás někdo nebude mít rád?

Že do té botičky kdysi někdo vdechl lásku a my ji teď zoufale postrádáme?

Máte to také tak, že jste určitým osobám ve vašem životě přisoudili příliš velkou moc? Že Vás svým způsobem ovládali, dokud jste to nerozpoznali a tu hru neukončili, nezačali si sami sebe více vážit?

Jak pošetilá hra to byla. Kdo má víc rád, kdo miluje a kdo ne, kdo je vítěz a kdo poražený?

Jsou vlastně tyto věci důležité po 25 letech? Jsou podstatné? Nejsou to jen vábničky, vzpomínky na iluzi první lásky?

Kdy on byl princ a ona princezna, však jen v myslích snílků?

Tráva víc voněla, byli jsme šíleně zamilovaní. Důvěřiví a bojácní zároveň. Zkrátka ještě děti. Nejistí sami sebou.

A pak? První zklamání. Nedokázali jsme dlouho zahojit zlomená křídla. Což teprve srdce?

Tak si jej dnes vezmeme do dlaní, zahřejme, odpusťme všem láskám, i sobě.

Ať už můžeme jít dál. Šťastně a bezstarostně. Lehčí od pocitů viny, zášti a zloby.

Aby naše oči zase zářily, aby se usmívaly, aby naše duše zase dokázala zpívat.

Tak zamávej princům z pohádek, chtěj muže, co život zná.

Zamávej princeznám s korálky a buď konečně svá.

Tak zamávej štěstíčkům na pouti, iluzím, které jen mámí.

Proč ses jen bránila životu, vždyť pravá kouzla jsou k mání.