Životní hodnoty

Celý život jsem byl muž činu. Už když jsem se vrátil z vojny, chtěl jsem začít budovat svět, na který budu hrdý. Potkat ženu, mít děti a svůj ráj na zemi.

Ještě než se narodily děti, začal jsem stavět dům. Pomáhali mi rodiče, manželka a kamarádi. Když probíhala kolaudace, žena mi oznámila, že čekáme rodinu. Měl jsem pocit, že okamžik, o kterém jsem kdysi snil, právě nastal. 

Roky ubíhaly. Někdy se mi zdálo, že obyčejné, všední dny a starosti překryly tu původní představu, zalitou sluncem. 

Práce, dům, zahrada a stále větší požadavky mého ega. Občas jsem utíkal od toho všeho. Nazul jsem si tenisky a dal se do běhu. Dávalo mi to euforii a sílu pokračovat. 

Dům mi dával zabrat. Pořád, jakoby nebylo něco hotovo a když už konečně všechno vypadalo v pořádku, začalo to nanovo. 

Děti dospěly a postupně odcházely z domu. Neměl jsem motor, dům se mi zdál nějak bez barev a tak nevím, co mne to popadlo, snad, že dcera otěhotněla, dal jsem se znovu do práce a vymyslel zajímavou rekonstrukci. Můj budovatelský duch si stále nedal pokoj. Venku jsem vymyslel krásný altánek na posezení, ale upřímně, ani jsem si na něj nenašel čas si ho užít...

Čím víc jsem pracoval, tím víc se mi rodina vzdalovala, ale já to neviděl. Býval jsem unavený, už jsem přece jen nebyl nejmladší. 

Moje žena mi stále trpěla moje kolikrát nepříjemné hádky, co všechno musím zařídit a kolik to všechno bude stát námahy a peněz. Někdy mi jí bylo líto, ale nebral jsem si to příliš k srdci. 

Jednoho dne byl dům zcela dokončen. V tu chvíli jsem si připadal královsky. Můj dům, můj hrad. Hrdě jsem fotil vše, co jsem si sám udělal a posílal fotky bráchovi, kterého jsem velmi inspiroval. 

Večer u krbu jsem si však povšiml, že žena se mnou můj grandiózní úspěch nějak nesdílí. A ani odlesky ohně ve vstupní hale nezakryly její smutný výraz v tváři. Proč? Vždyť má konečně všechno...

V jejích očích však něco podivně zamrazilo. Rozhovor toho večera sklouzl dokonce do výčitek. Prý jsem na ni nikdy neměl čas...

Jezdil jsem často do zahraničí a když jsem se vrátil po dlouhé služební cestě domů, našel jsem v osudný den, dům prázdný. 

Co to má znamenat? 

Pár dní na to přišla od soudu obálka - žádost o rozvod. Cože, nevěřil jsem vlastním očím. Tak to tedy ne, to vám to rodinko, ještě osladím, pomyslel jsem si, ale upřímně, podlomily se mi kolena. Sedl jsem si do křesla a nevím, co mne to napadlo, pustil si staré gramodesky z dob mého mládí. 

Druhý den mi teprve došlo, co se stalo a padla na mne neskutečná tíha. Co jsem udělal špatně? Ne, miláčku, připrav se na to, že dům je můj! Snažil jsem se do poslední chvíle bránit léta strávená mým snem. Ale vzápětí přišel i pocit viny. Vztek, že člověk se snažil asi zbytečně...

Ráno se mezi paprsky slunce objevil úsměv mé ženy. Vracíš se lásko? Skoro jsem jí padl k nohám. 

Sejdeme se u soudu, prohlásila jen jakoby mezi řečí a jak rychle přišla, tak i odešla. 

Větší ticho jsem v životě neslyšel...

?????

Nabyl jsem přesvědčení, že rozvod nepodepíši. Tohle jsem přece nechtěl! Měl jsem čas na rozmyšlenou. 

Nastal soudný den. Žena seděla naproti mne, s výrazem vítěze a já se krčil na židli poraženého. No to snad ne! 

Během chvíle mi hlavou probleskl celý náš život. A asi mi to nebudete věřit, měl jsem najednou slzy v očích. 

Žena dostala slovo, zda by nešlo naše manželství ještě zachránit. Musel jsem se zhluboka nadechnout a vyslechnout celý její příběh. 

"Víte, vdávala jsem se z velké lásky. Můj muž mi velmi imponoval svojí pracovitostí a nezlomnou vůlí něco dokázat. Ale jak šel čas, nabyla jsem dojmu, že všechno, co dělal, mělo pro něj větší cenu, než já a naše děti. Jakoby náš vztah vyměnil za luxus, o kterém celý život snil. Chápu, pocházel z chudých poměrů. Mám pocit, že celý život zaplňoval svoji dávnou nevyléčenou prázdnotu a samotu. Tolikrát jsem se mu snažila naznačit, co je pro mne v životě důležité, ale nikdy mne nevyslyšel. Myslím, že dnes už je na všechno pozdě." 

Mých vyhaslých očí si museli všimnout snad úplně všichni. 

Lásko promiň, udělám, co budeš chtít, jenom neodcházej, vykřikla moje ústa a veškerá hrdost byla ta tam. 

Viděl jsem na ženě její pohnutí. Plakala. Přistoupila ke mně a celkem věcně odpověděla. Můj milý, až mne budeš milovat tak, jako miluješ svůj majetek, velmi ráda se vrátím. Protože já tě bohužel, miluji pořád. 

Soudkyně se na mne pozorně zadívala a já se hluboce zastyděl. Nerozvedli nás, málem nás rozdělil náš dům a čas. 

Změnil jsem se. Od té chvíle se dívám více do očí své ženy, než jen do plamenů milovaného krbu a teď, když se hodně snažím na našem vztahu pracovat, jakoby srdce obou z nás znovu odkryla to, na co jsem postupem času úplně zapomněl. 

PS: 

Nikdy nezapomeň, co je skutečně důležité. Z jakého důvodu tady jsme a co jeden pro druhého znamenáme...