Máme pocit, že budeme žít věčně. Když je nám třicet, tak to tak vypadá. Dokonalá postava, tvář bez vrásek, vlasy do půl pasu, bezva kariéra, hodně úsměvů a kamarádů. Svět je náš.
A roky utíkají, všechno minulé se zdá jako sen, jako by to ani nebylo. Pokud se člověk rozvede, přestěhuje, ztratí v momentě úplně všechno. I vzpomínky časem vyblednou.
Může přijít nemoc, se kterou vůbec nepočítal, když si žil celkem poklidným životem, bez dobrodružství, ale v jistotě.
Všichni hledáme bezpečí, ale takový ten klid, kdy se nudíme ve stereotypu, to není pro každého. Člověk roste novými zkušenostmi a podněty, potřebuje hodně energie na rozhýbání nových věcí, trpělivosti a trochu toho štěstí.
Žádné velké totiž neexistuje. Všechno časem omrzí, čím exkluzivnější věc, tím rychleji se někdy okouká.
Malá věc s láskou podaná, to je někdy víc, než dům na samotě u lesa bez prima sousedů.
Aby člověk takové našel, nemůže být škarohlíd. Usměvavé ráno je to nejlepší probuzení.
Lépe se stává, lépe se žije a těší se na každý nový den. Jsou lidé, kteří nám dokáží den zpříjemnit, rozsvítit, dát naději, i když my ji zrovna nevidíme.
Deprese přichází, když se životu, ani sobě nelíbíme.
Když se člověk zamyslí, co je vlastně podstatné a důležité, může změnit pohled na sebe i na svět.
Změnit myšlení, třebaže to bolí a uvidět mnohem větší prostor příležitostí k růstu a lepšímu životu.
Začít si hrát se všemi možnostmi, najít si nové hřiště a veselejší spoluhráče.
Žít tak, aby nás to bavilo!
TEĎ.
Kdo může vědět, kolik darů, v podobě našich dnů, má život ještě v rukávu?
